Náš výlet začal příjezdem na vlakové nádraží. Do hlavní budovy přicházeli někteří ještě v polospánku, ale i přesto se nám povedlo nastoupit do správného vlaku. Cesta do Olomouce nám trvala slabou hodinu, takže z vlaku jsme již všichni vystupovali v dobré náladě. Hned po východu z budovy olomouckého hlavního nádraží si pro naše zavazadla přijel majitel pevnosti pan Juráš ve svém vojenském náklaďáku.

Vzápětí jsme se vydali do města. I přes rostoucí horko jsme lehce vstřebávali hodnotné informace od naší třídní učitelky paní Zetkové. Prohlédli jsme si Václavské náměstí, bez mrknutí oka splnili zadané úkoly a pokračovali jsme do centra kolem kaple, kde byl vyslýchán a mučen sv. Jan Sarkander, zastavili jsme se také u Arcibiskupského paláce, ve kterém byl 2. prosince 1848 korunován císař František Josef I. Konečně jsme se dostali až na dvě hlavní olomoucká náměstí: Horní a Dolní. Poté, co jsme splnili další zadané hádanky, byla jedna část skupiny odměněna obědem, druhá nejdříve rozchodem a nakonec také obědem v Restauraci Goliáš. Posilněni jídlem, pronikli jsme katovskou brankou olomouckými hradbami a dostali se na Korunní pevnůstku upravenou dnes jako Pevnost poznání. Pak už jsme se tramvají přiblížili co nejvíce k místu našeho ubytování, dalšímu bodu olomouckého pevnostního systému. Bohužel, zastávka „Lagerfort XIII“ neexistuje, a tak jsme dříve nabyté kalorie vypotili cestou na přímém slunci.

Na pevnosti nás již vítal pan Juráš se svým psem Baruškou a našimi zavazadly. Po vstupu do pevnosti a částečné orientaci, kde jsou záchody, jsme začali stavět stany. Ti, kteří si přinesli stan pro dva, měli ubytování hotové raz dva, avšak naše 5 členná skupina stavěla náš obrovský, ale zato luxusní stan něco přes hodinu. Po takto stráveném podvečeru pak už zbyl čas jen na jednu hru a malé překvapení: prohlídka pevnosti. Pan Juráš nám ukázal, jak se v takové pevnosti žilo, a dostalo se nám také instruktáže o používání dobových zbraní. Večer jsme zapálili táborák, opekli špekáčky a unaveně lehli ku spánku (teda, alespoň někteří, doufám ☺).

Ráno nás vzbudil světelný kotouč, zářící nad pevností. Po probuzení celé třídy (opět nevím, jestli bylo koho budit) jsme posnídali rohlíky se šunkou a zahájili dopolední program, nabitý všemožnými hrami. Zchváceni fyzicky i psychicky jsme s nadšením přivítali pizzu. Tu jsme si snědli v klidu ve stínu třešňových stromů, složili stany a vyrazili zpět do města, natěšení na Laser Game. Laser Aréna, ukrytá v nejvyšším patře vietnamského obchoďáku, sice ze začátku nevypadala nijak vábně a některým se možná ani nechtělo vstoupit, ale po otevření dveří jsme jako znovuzrození popadli laserové zbraně a vydali se získávat body trefováním se do našich milých spolužáků. Zpocení od hlavy až k patě jsme se většinově shodli, že právě toto byla nejlepší část našeho výletu. Potom jsme se bohužel již museli s Olomoucí rozloučit, nasednout na vlak, který měl (díkybohu) jen minimální zpoždění, a vyrazit k domovu. Ze slunné Olomouce jsme okolo sedmé hodiny večerní přijeli zpět do deštivého Valmezu a tím zakončili náš krásný třídní výlet.

Myslím, že je třeba poděkovat za organizaci – jak Lucce Moravčíkové za přípravu her, panu Jurášovi za skvělé ubytování na pevnosti, panu učiteli Indrákovi za vždy pohotový doprovod, tak v neposlední řadě naší třídní učitelce paní Zetkové za super nápad na exkurzi, protože se výborně vydařila. Už se těšíme na příští rok!

Jiří Šimčík, 1. E