Ve středu jsme v odpoledních hodinách dorazili do Břeclavi, kde jsme se ubytovali na ubikaci jen o fous méně vzhledné než hotel Hilton. Po gastronomickém zážitku v tamní restauraci obsadila část účastníků zájezdu „zážitkový park“ před ubikací, který se jim navzdory mnohonásobnému překročení věkového limitu podařilo zachovat v neporušeném stavu. Mezitím obě kantorky vyrazily zrekognoskovat břeclavský terén a zpět se vrátily s tak působivými zkazkami o místním židovském hřbitově, že celá třída pojala spontánní nápad urychleně zakoupit svíce a ještě týž večer židovský hřbitov při měsíčku společně navštívit.

I po tak hororovém zážitku jsme měli dostatek sil přežít jen s drobnými šrámy na těle a na duši čtvrteční přesun autobusem do Pavlova spolu s dalšími třemi školami (světe div se, české autobusy zdají se být nafukovacími) a vrhli jsme se na pouť přes Pálavu s první zastávkou na Dívčích hradech. Výhledy nádherné, počasí jak na objednávku, po cestě gastrozastávka v proslulé, byť pro studenta lehce cenově nedostupné, Café Fara v Klentnici a nakonec nás sluncem sežehnuté nohy donesly až do Mikulova. Jelikož už nezbývalo sil na organizovanou zábavu a poznání, vyrážela třída v menších skupinkách na obhlídku Mikulovského zámku nebo vystoupala podél křížové cesty na Svatý kopeček s dechberoucím výhledem na město.

Ač v pátek obě kantorky spolu s některými otrlejšími jedinci, kterým nevadil ani nedostatečný přísun Pantenolu na připálené zátylky a ramena, prosazovaly pěší přesun do Lednice přírodním parkem, byla za to tato menšina drtivou většinou málem ukamenována, takže do Lednicko-valtického areálu jsme se přesunuli místní velmi upocenou dopravou. Ze zajímavostí, které areál skýtá, jsme zvládli procházku francouzským i anglickým parkem, minaret, plavbu loďkou zpět k zámku (zn. utopenec žádný a o bobra za dne nezavadíš) a někteří nadšenci zvládli i skleník.

Aby nebylo až do posledních minut výletu o adrenalin nouze, postarali se nám místní dopravci v kooperaci se vždy bezchybně fungujícími Českými drahami o zběsilý Spartan race mezi zastávkami, úschovnou zavazadel a kolejištěm, který přežili jen ti nejzdatnější z nás… Ale jak tak počítám… dovezly jsme je nakonec všechny, ani kafe nemuseli pít z těch rozpálených bílých, protože to se fakt nedá…

Mgr. Pavlína Šustková