Milé techničky a milí technici, vím, že je Vás gympl plný, jen to ještě nevíte. Třeba po přečtení těchto řádků prožijete osvobozující technický coming out. Čeká Vás totiž líčení hrdinských činů a slávy, které mohou v blízké budoucnosti oblažit celou naši růžovou školu a nejen osm statečných, jak tomu bylo minulé úterý.

On se totiž sešel rok s rokem, z komína gobelínové manufaktury odletěl za teplem do Afriky i poslední dron a brněnští informatičtí supergladiátoři z Fakulty elektrotechniky hodili rukavici mladým talentům, když je pozvali na sedmý ročník programátorské a technické soutěže Merkur perFEKT Challenge. Pamětníci si jistě vzpomenou na nasazení, s nímž v minulých ročnících drtilo konkurenci skromné kvarteto Dubínků. Naše škola, malá sice rozlohou a počtem žáků, zato však velká duchem, vědomostmi a činy svých studentů a pedagogů, díky nim pronikla ještě blíže ke slunci.

A tak jsme se památného 19. listopadu sešli, abychom se jako surfaři svezli na vlně programátorské zručnosti k ještě větší proslulosti. Letošní ročník vstoupil do dějin lámáním tradic.

Ze všech stran se na mě sypaly dotazy, kdo letos přijde na sraz pozdě, protože naši fandové asi uzavírali tajně sázky na největšího opozdilce a chtěli získat informace z první ruky a získat výhru. Myslím, že černá sázková kancelář musela být někde ve sklepě, kde věčné přítmí skryje tváře ilegálních sázkařů a ryk žáků 2. E zběsile cválajících kolem stolu a mlátících do pingpongového míčku přehluší jejich domluvy o výši kurzu. Světe div se, všichni přišli včas. Vsadil-li někdo na tuto možnost, na kterou odhaduji kurz okolo 1:23, asi si přišel na pěkný balík a ve školním bufetu si mohl střihnout rodeo jako kníže Rohan.

Druhou tradicí, kterou jsme zbořili, bylo místo setkání. Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, jak jsem při líčení minulých ročníků zoufale kličkoval, abych nějak oživil otřepanou frázi: „Sešli jsme se na nádraží ČD pod hodinami.“ Letošek nám přinesl dopravu, jakou si špičkoví technici zaslouží. Zástupci rožnovské střední průmyslové školy elektrotechnické uznali naši výjimečnost a nabídli nám místo ve svém speciálu (zatím tedy pořád ještě ne leteckém, ale i autobus je fajn). Takže báj-báj, špinavá čekárno. Letos jsme nastoupili k plnění mise na kótě 49.4780656N, 17.9695511E jako nějací kapitalisti a nechali jsme se naložit do přistaveného autobusu, i když to znamenalo nahradit elektrickou formu dopravy tou naftovou.

Ale děcka, překvapením není konec! Pamatujete, že jsme vždycky vysílali jedny jediné Dubínky. To emoce vzbuzující jméno zaštiťovalo Pavla Jelínka, Dávida Jenča, Lukáše Komendu a Marka Černocha z letošní 6. E. Do autobusu však tentokrát nastoupili ještě další bojovníci, jelikož 6. E dala povstat čtveřici dalších hrdinů. A tak se k tradičnímu manšaftu připojili Robert Dresler, Tomáš Kurtin, Oskar Chmel a Matyáš Baraňák. A pořád to ještě není všechno. Koukáte, co!? Dubínkům se totiž už přejedla sláva a popularita, s níž bylo jméno této značky spjato. Chtěli dát vale uznání odborníků, nekritickému obdivu publika i nezasloužené přízni žen, a tak se prostě přejmenovali. Na Teletubbies. Jedná se prostě o takové ty mimikry, jak je znáte u některých živočichů z biologie. Naše nové družstvo pak do programátorského klání vstoupilo pod jménem Vozáci.

V čem jsme ale tradici neporušili, byl naštěstí fenomenální úspěch. Našim dvěma čtveřicím byl přidělen spolu s týmy z jiných škol úkol postavit pásové vozidlo, které reaguje na barvy a dokáže projet stanovenou trať podle barevných značek. Na mých 47miletých bedrech spočinula dvojí starost. Naplní Dubínci – tedy vlastně Teletubbies – roli favoritů? Nenechají si Vozáci svázat ruce a mozky reprezentační povinností a trémou? Starost o Vozáky byla umocněna týden starým zážitkem, kdy se mě Tomáš pokoušel uklidnit tím, že sice s Robertem mikrořadiče neprogramovali, ale že už si jeden půjčili a brzy si ho i prohlédnou. Prostě jsem podlehl atace anxiety a utekl jsem z laboratoře do bufetu, abych zapil svůj prášek na tlak a na bušení srdce pořádným silným presem. To se prostě neochodí a utíkám i od televize, když se třeba hlavní hrdina rozchází s hlavní hrdinkou nebo když se padouši chystají zastřelit Vinnetoua. Kolem dvanácté hodiny jsem se pomaličku polehoučku vrátil, abych nenásilnou formou otestoval situaci. Jen se mé bříško objevilo ve dveřích, Teletubbies, aniž by počkali, až vstoupí do místnosti i hrudník a hlava, volali na mě, že jdu pozdě. Než jsem svou kávu porazil, všechno naprogramovali, postavili a předvedli porotě. Druzí v pořadí byli hotoví až po dvou hodinách. Hra o trůny však nebyla u konce, naše druhé mužstvo spolu se zbytkem startujících se snažilo ještě v posledních minutách splnit úkol. Vozáci mě mrtě napnuli, ale zvládli to. Jejich třesoucí se stroj na několikátý pokus po velkém přeprogramovávání řídící jednotky a úpěnlivých modlitbách tratí doopravdy projel, a ačkoliv brutálně přerazil cílovou značku, na třetí místo to stačilo, protože ostatní skupiny musely zápolení vzdát. Fuj – takové nervy!!!

Zbývalo mi tedy jen zamáčknout slzy dojetí na závěrečném ceremoniálu a zkonzumovat několik pamlsků na rautu. Sám pan děkan naše ogary při vyhlášení překecával, aby šli studovat k nim, že jim dává zelenou kartu (přijetí na FEKT bez přijímaček), ale nevím, nevím, jestli mu spíš nedají košem. Teletubbies budou mít v lednu vzhledem k notně pokročilému věku (nikdo nemládne) poslední šanci, aby jako vítězové své skupiny vyhráli superfinále, kde se utká devět nejlepších týmů ze základního kola. Škoda, že naše druhé družstvo nebylo organizátory zařazeno do jiné skupiny. Mohli v ní třeba vyhrát a na superfinále bychom jeli zase spolu v devíti (jako nedochůdče počítám i sebe).

Co se týká rautu, členové všech 53 týmů včetně pedagogického doprovodu vtrhli do místnosti s jídlem a patrně svou výkonností pořadatele tentokrát zaskočili. Asi bych celou akci přirovnal k letnímu krmení ryb ve Valmezu pod mostem. To se také na hrst drobků vrhne hejno nenasytných rybek, ve vodě to zašplíchá, zašumí a nejzdatnější ryby si přijdou na své. Tak i raut byl po cca deseti minutách u konce a ze stolu na nás provokativně blýskala zamaštěná dna vyprázdněných mís. Alespoň tentokrát nepřiberu a i to se počítá.

Takže teď nás čeká superfinále. Fanděte nám, protože ten pohár pro vítěze by se vážně hodil. Považte, že v případě výhry by nám ho osobně přivezli zástupci VUT až do školy, že bychom se mu jenom my mohli celý rok vyhýbat a že by na něj padal jenom náš prach. Prostě pecka. A hlavně, jestli se v někom z Vás začalo klubat to technické JÁ, neudupávejte ho a nechte z něj vyrůst geniálního vynálezce.

Mgr. Ludvík Indrák