Když se můj o něco slavnější předchůdce Sir Arthur Conan Doyle pln znechucení snažil pohřbít postavu svého nepřekonatelného detektiva, pokrytecky napsal: „S těžkým srdcem se chápu pera, abych napsal těchto posledních pár slov, v nichž se pokusím zachytit jedinečné schopnosti svého přítele Sherlocka Holmese.“ Na rozdíl od Doyla, kterému se detektiv, jehož před lety ve své fantazii stvořil, prostě přejedl, mohu prohlásit, že mě o mužstvu, které jsem před třemi léty sehnal dohromady z tehdy nedospělých roztomilých holátek, nepřestává bavit psát příběhy, které strhávají na pokraj šílenství celou gymnaziální obec. Nevadí mi ani, že věhlas těchto Dubínků (jméno, které si sami dali a kterým vzbuzují hrůzu u všech svých protivníků), už dávno přesáhl můj věhlas spisovatele, s čímž se Doyle u Sherlocka Holmese smířit nedokázal.

Další tažení mých Dubínků za vítězstvím v soutěži Merkur PerFekt Challenge na Fakultě elektrotechniky a komunikace VÚT v Brně naplánovali bodří organizátoři na úterý 20. 11. 2018. Působí už jako klišé, když napíšu, že jsme se sešli v 5:15 na nádraží ČD pod hodinami, ale nejsem profesionální spisovatel, abych si jen tak mezi psaním vymyslel, že to bylo třeba na vojenském letišti u připravené letky stíhaček F35, kterými jsme měli odletět. Chci, ať víte, že si nikdy nevymýšlím, takže přiznávám, že jádro družstva (Pavel Jelínek, Marek Černoch a Lukáš Komenda z 5. E) odjelo do dějiště soutěže pod mým vedením třesoucí se pantografovou soupravou, která měla své nejlepší dny dávno za sebou a jejíž hodnota je dnes už víceméně jen historická. Poslední z Dubínků, Dávid Jenčo, před časem za mohutného halasu oslavil své osmnácté narozeniny, takže si písemně povolil odjezd na školní akci z místa bydliště o něco modernějším autobusem. Ani jsem se nezlobil, protože jsme tak do nepřipravené fakulty vpadli ze dvou stran.

V aule se zatím sešlo přes dvě stě soutěžících z celé republiky, ba dokonce i ze spřáteleného Slovenska. Nanejvýš napjatě jsme si vyslechli poslední pokyny před soutěží, které se nápadně podobaly těm loňským a předloňským. Dubínci, ač již životem a mnohými zkouškami zocelení mazáci, si je skromně poslechli s ostatními a přemítali při projevu hlavního organizátora o odkazu našeho patrona Františka Palackého a naopak se snažili zaplašit studenta nehodné prozaické myšlenky na peníze za jízdné, které je potřeba nechat proplatit.

Když bylo líčení technických detailů přeci jen u konce, vydali jsme se do laboratoře naplněné až po okraj počítači, dráty, deskami Arduino a dílky stavebnice Merkur, která se v dobách mého mládí dala sehnat jen pod rukou. Naši reprezentanti měli sestrojit robota, vybavit ho elektromotory a naprogramovat Arduino tak, aby co nejrychleji projel trať a reagoval na černou a bílou barvu otočením doleva, respektive doprava. Na konci trati se pak měl vítězně otočit o 180 °. Na zpracování tohoto zadání byl stanoven šibeniční termín šest hodin, první družstvo, které splní zadání, mělo zvítězit a postoupit do únorového velkého finále. Naši Dubínci předali robota po třech hodinách porotě k vyhodnocení.

Když tento bez ztráty kytičky zdolal náročnou dráhu, utrpěla ostatní družstva pořádný emoční šok, vždyť ještě zbývaly tři hodiny a jejich roboti zatím ani nevypadali na to, že by je bylo možné v dohledné době spustit. Neméně překvapení byli i porotci. Jeden z nich se ke mně přitočil a uctivě se zeptal, odkud jsme přijeli, což jsem mu s hranou skromností ledabyle sdělil. Pokud laskavý čtenář lituje, že tuto příhodu nemohl osobně spatřit, radím, aby si vzpomněl na památnou scénu z hvězdného velkofilmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, v níž se hlavní hrdina František Koudelka na přání ženy svých snů přihlásí do oddílu juda a není  pokořen zuřivým trenérem. Ten se jen zaraženě zeptá, jaký je Koudelkův mateřský oddíl a s obličejem vyjadřujícím směsici nepochopení a obdivu si vyslechne odpověď: „STS Chvojkovice-Brod“.

Po tomto drtivém vítězství jsme sice museli čekat dlouhé hodiny na vyhlášení vítězů, ale mohli jsme alespoň neformálně sdílet nejnovější postřehy o chodu gymnázia, moralizující fundamentalista by ošklivě řekl drby. Soutěžící se rovněž spojili se spolužáky ze své třídy, kteří se úspěšně pokusili využít mé zjihlé nálady a telefonicky si vymínit odklad písemky, kterou jsem s nimi měl druhý den naplánovánu, na pozdější dobu. Inu, ani oni se v džungli života neztratí. V 16:30 nadešel kýžený okamžik, kdy si nastoupené startovní pole prohlédlo skvělé duběnky a obdivovalo se nejen jejich obdivuhodnému výkonu, ale i poetickému názvu, který dává tušit, že hochům není kromě syrově exaktní matematiky a techniky cizí ani něžná romantika.

Důstojným zakončením celého veleúspěšného dne byl závěrečný raut. Se vzpomínkou na hladinu triglyceridů v krvi při poslední preventivní kontrole jsem se mu sice chtěl vyhnout, ale při pohledu na hromady dobrot (viz fotodokumentace), jsem na obraz své ošetřující lékařky, který se vtíravě vetřel do mých myšlenek, hodil imaginární deku a vrhl jsem se ke švédskému stolu jako český turista na chorvatské dovolené. Naštěstí jsem splynul s davem, tak si toho nikdo nevšiml.

Původně jsem chtěl napsat až o vítězství v únorovém superfinále, aby historie byla úplná a úspěch totální, ale nakonec mám radost, že jsem se nechal přemluvit a že informace o tom, jak i malý kolektiv z malé školy v malém městě dokázal ve velkém světě mnoho, šla ven …

Autor