Kapitola první

Poslední dny pro mě nebyly lehké. Práce bylo víc než klíšťat po teplé zimě, pod polským tričkem se při každé vhodné i nevhodné příležitosti dožadovalo o pozornost levé páté žebro, které jsem si zlomil o vánočních prázdninách v Pardubicích, a kolem mě se množily jevy, které bych označil jako paranormální, kdybych byl ovšem pověrčivý.

Posuďte sami. Kolem naší chýše na kdysi tiché oboře se začali množit podivní týpci, kteří vypadali jako pošťáci a odečítači plynu, ale ty jejich pohledy! Nad ušmudlanou střechou létal tam a zpět ××× (cenzura) dron, který bych už dávno sestřelil, kdybych tolik nemiloval zvířata. Ale ani noci nepřinášely kýženou úlevu. Jindy tak pevný spánek nemilosrdně přerušovaly děsivé sny, jaké bych Vám nepřál. Jednou mě probudil záchvat dusivého kašle, protože se mi před tím zdálo o nějakém italském kostelu, z jehož věže na mě vypouštěli kouř. Jindy jsem se probudil s palpitacemi a s tachykardií, když mě vyděsil jakýsi sklep, v němž byla místo sudů s vínem jakási krabice připomínající rakev. To bych asi ještě snesl, jenomže z oné podivné truhlice na mě někdo začal bouchat a volat "Toho bohdá nebude, aby Ludvík zprávu nenapsal!"

Tož uznejte, že tak silná káva by složila možná i paní profesorku Šustkovou, natož mě, křehkého Ludvíka. Jaká byla moje úleva, když se ke mně v té naší sborovničce důvěrně přitočil pan Dřímal a potutelně mi sdělil, že mám vzkaz na školním webu. Sice jsem se zprvu orosil jako čerstvě načepovaný Urquell, neboť se to paranoidní soukolí v mém mozku opět roztočilo na plné obrátky, ale pak jsem nenápadně vytáhnul mobil a pěkně pod stolem, jak mě to naučili moji milí žáci, jsem na stránkách školy nalistoval nejčerstvější aktualitu. WTF! Tedy raději OMG! Tak on se nikdo nespiknul. Oni jen všichni chtějí vědět, jak dopadl Merkur. A dokonce až v Americe!

Dobře, stydím se, že jsem se tak dlouho rozhoupával, ale jestli to vážně chcete, jdu rovnou na věc. Superfinále soutěže Merkur perFEKT Challenge proběhlo takto.

Kapitola druhá

Protože to byla poslední akce, kterou jsme s Dubínky alias Teletubbies měli absolvovat, chtěli jsme si to celé pořádně užít. Stačilo nám málo, přijet společně a včas, vyhrát pohár a dočkat se bohatšího rautu než v základním kole. Jak vidíte, jsme jednoduše skromní k zulíbání. To nás život naučil. Ale člověk míní, Pán Bůh mění.

Hned po probuzení mi cosi (jmenuje se to vnitřní hlas) říkalo, že bych možná měl zavolat Pavlovi. Jen tak, pro jistotu. Nakonec jsem tak ale uchlácholen veleúspěšným a vážně úspěšným odjezdem na základní kolo neučinil. Asi si myslíte, že když takto začínám, určitě Pavel zaspal, ale to se teda mýlíte. Když jsem dorazil na nádraží, Lukáš už čekal na značce a za chvilku s notnou rezervou došel i Pavel. Ulevilo se mi. Ale jen na dvě minuty. Pak jsem začal mít takové to zlé tušení. Bez programátora jsme na soutěž v programování dosud nevyrazili. A mám pocit, že ani nikdo jiný. Pavel jakožto kapitán zvedl telefon a naše nejčernější obavy se naplnily. Marek po zazvonění procitl a byl nepříjemně překvapen, nechápaje (tento přechodník věnuji profesorce Halaštové, která je má ráda), proč někdo prudí v tak nevhodnou dobu. Poklesly nám čelisti. Spodní. Nepředstavitelné se stalo pravdou. Marek, král programátorů, znalec robotiky a chybějící článek mezi superpočítačem a člověkem zaspal jako nějaký obyčejný smrtelník. Nezbývalo než věřit, že stihne alespoň další vlak.

Po cestě jsem opatrně volil slova, jimiž bych o nastalé situaci s maximální citlivostí zpravil vedení školy. Je zvláštní, že tuto situaci vždycky tolik protrpím, i když do ní bývám nedobrovolně vržen tak dvakrát až třikrát ročně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl poslat SMS paní Jiráskové, jejíž resilienci považuji za natolik spolehlivou, že se mohla stát advokátkou mého svědomí.

Po příjezdu do Brna se relikt našeho potenciálně vítězného mužstva vydal na VUT. Organizátor soutěže docent Stefan si na nás asi už také zvykl, protože poloviční počet členů (David Jenčo jako obvykle jel jinudy) tentokrát neokomentoval ani slůvkem. Pro jistotu jsem všem vytrvale opakoval: „Oni ještě přijedou, jen jeli jiným směrem.“ A naštěstí jsem nekecal. Po chvíli dorazil David a asi za hodinu i Marek. Když jsem z chodby chtivě vyhlížel ven, nakonec jsem ho zahlédl, jak osamocen rozvážně kráčí k fakultě, jejíž okolí se dlouho po začátku pracovní doby dočista vyprázdnilo. Uvědomil jsem si rozdíl mezi námi plebejci, kteří přicházejí všude včas, a králem, který přijde, až je potřeba. Možná, že to vy, kteří se nenápadně trousíte do školy i několik minut po začátku vyučování, vnímáte úplně stejně.

Po Markově příchodu byly kromě mechanických prací zahájeny i ty informatické. Naši borci spolu s ostatními vítězi základního kola měli sestrojit robota, který projede vytýčenou dráhu, ramenem cestou vyzvedne kostku ze skladu, převeze ji do jiného skladu, kde ji vyloží, a pak profičí cílem jako vítr. Zase jsme to měli první hotové a to jsem si myslel, že máme pohár konečně v kapse. Vlastně spíše na pořádné polici, protože do kapsy by se určitě nevešel. Ošklivě jsem se však mýlil. Při závěrečných měřených jízdách bylo několik robotů rychlejších, než byl ten náš. Chlapsky uznáváme, že první dvě vozidla byla lepší, ale kdybych byl hodnotitelem já, zaujali bychom třetí místo, místo čtvrtého. Jenže jsem nerozhodoval.

Takže bramborová medaile. Slzy se nám draly do očí a zasaženi smrští emocí jsme sotva stáli na nohou. Nezbylo, než se utěšit stařičkým příslovím „Raut dobrý, všechno dobré“. A raut se doopravdy vydařil. I já jsem odcházel sytý, což se většinou nepodaří. Jestli jste četli má dřívější líčení heroických techniků z 6. E, jistě si vzpomenete na naše bujaré návraty plné (samozřejmě laskavých) drbů. Tento návrat byl ale plný nostalgie, potlačovaného smutku a spánku. Vždyť to byla poslední uhlíková stopa, kterou jsme společně vryli do zmučeného těla planety. Ale zamáčkněme slzu. Dubínci odejdou soutěžit na vysoké školy a pak do života a když na ně pohlédnu, věřím, že peníze na můj šťastný důchod budou! Ale zvolejme s Antonínem Zápotockým: „Vstanou noví bojovníci!!!“ A už se chystají. Páteční kroužek programování, seminář z programování a samozřejmě i řada tříd s osamělými vlky jsou plné nadějí, které představují příslib pro časy budoucí, až tu Dubínci nebudou.

Mgr. Ludvík Indrák