Doprovod nám dělaly dvě opravdu zkušené a znalé paní profesorky – paní Zetková a paní Kulišťáková. Brzy ráno jsme se shromáždili před budovou našeho růžového ústavu a vydali se na cestu. Autobus byl prostorný, takže si mohl každý pohodlně sednout a užít si ještě chvíli spánku. Jakmile však vyšlo slunce, nebyl už čas na spaní, ale na sledování zajímavostí na trase a nadšené očekávání toho, jaký vzdělávací program nás čeká. Po chvíli jsme již spatřili Prahu a potěšil nás výhled na sluncem zalitý Petřín. Při jedné ze zastávek na benzínce jsme také potkali skupinu polských turistů. Mnozí z nás se s nimi dali do řeči a bavili se o jejich zajímavé kultuře. Po návratu do autobusu již zbytek cesty uběhl velmi rychle. Než jsme stačili prodebatovat setkání s Poláky, vítalo nás pevnostní město Terezín, které se nachází nedaleko Prahy, poblíž soutoku řek Labe a Ohře.

Hned při příjezdu k Magdeburským kasárnám, kde jsme se měli ubytovat, jsme zahlédli staré auto Veřejné bezpečnosti. Spolusedící v autobuse hned napadlo, jestli vůz neobývá Zdeněk Ondráček, ale nakonec jsme ho nespatřili. Když jsme během ubytovávání zahlédli naše pokoje, spadla nám brada. Byly velice pohodlné, hebké povlečení peřin nás svádělo na chvíli zavřít oči, ale naše touha po vzdělání a také hlad, neboť se blížila doba oběda, nám pomohly odolat. Vykročili jsme vzhůru k jídelně, kde naše oči zaznamenaly příjemné úsměvy zdejších paní kuchařek. To nám připomněl skutečnost, že jídlo připravované s láskou chutná nejlépe. Bylo to vskutku výborné. Naše vzpomínky zalétly na chvíli až do daleké Itálie, země původu našich oblíbených špaget.

Po naplnění žaludků byla pro nás připravena úvodní přednáška. Prezentovala ji velice milá paní. Seznámila nás s tím, jak byli Židé pronásledováni již od roku 1933 a jakou funkci plnilo ghetto Terezín. Přednášku jsme zakončili zajímavým krátkým filmem. Pocházel z roku 1943, kdy ghetto navštívila mezinárodní organizace Červený kříž. Bylo smutné pozorovat, jak obyvatelé ghetta museli předstírat radost a spokojenost. Pamětníci, kteří skutečné poměry v Terezíně zažili, ovšem popisují úplně jinak to, jak v ghettu žili jeho obyvatelé.

Po krátké pauze byla pro nás připravena prohlídka ghetta. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Naši skupinu vedla paní průvodkyně, která vypadala jako osoba velmi znalá. Náhoda je někdy neuvěřitelná. Paní Petra (dokonce nám nabídla tykání) nás provázela ghettem s velkým osobním zaujetím, takže nám při prohlídce vyvstávaly před očima obrazy mnoha zločinů, které se tu odehrály. Následovala expozice Muzea ghetta a Magdeburských kasáren. Paní Petra nám také řekla, že část Čechů udávala nacistům své židovské spoluobčany. Byl jsem objektivitou paní průvodkyně velice mile překvapen.

Cestou ke krematoriu a židovskému hřbitovu jsme míjeli kašnu, která ale nebyla původní. Podle vzhledu bych ji typoval na 50. léta 20. století. Vtipné bylo, když jeden student zavrávoral a spadl přímo do tohoto architektonického skvostu. Paní Petra však říkala, že to nevadí. Díky horkému počasí nám neopatrný spolužák cestou brzy uschnul.

Krematorium všem vyrazilo dech. Byl to velice smutný pohled na pece, v nichž se pálila mrtvá těla. V místnosti byla i pitevna, kde byly obětem vytrhávány zlaté zuby. S dojetím jsme uctili památku všech, kteří tady zahynuli.

Po skončení prohlídky pietního místa jsme si povídali s paní průvodkyní a zjistili jsme o ní mnoho zajímavostí, třeba že vlastní legálně zbraň nebo že se věnuje bojovému umění. Poprosili jsme ji, jestli by nám něco z tajů bojové taktiky neukázala. Nakonec našemu přání vyhověla. Řekla mi, ať nastavím ruku. Jakmile se ale dotkla mého zápěstí, položila mě na zem. Tímto bych chtěl vzkázat teroristům, ať se Terezínu vyhnou, pokud možno velkým obloukem, jinak dostanou pěkně na frak!

Odebrali jsme se na večeři. Bylo na čase, protože jeden z kamarádů konstatoval, že má hlad jak rosomák. Najedli jsme se dosyta a pak nás čekala prohlídka terezínského podzemí, která byla velice napínavá. Prováděl nás pan průvodce, který pocházel z vojenské rodiny. Na cestu jsme si svítili lucernami velice zajímavého tvaru. Pan průvodce nám dokonce nabídnul možnost projít se kousek chodeb potmě. Orientovali jsme se pouze podle hmatu. V podzemí jsme se cítili jako krtci, jen jsme nedělali krtince a nejedli žížaly.

Po zdařilých prohlídkách jsme přemluvili paní profesorky, abychom se vypravili do nedalekých Litoměřic. Protože našemu přání vyhověly, prošli jsme se až do centra tohoto významného královského města s bohatou historií. Jakmile jsme dorazili, paní Zetková zájemcům představila některá fakta z dějin Litoměřic. Zmínila i Máchu, autora slavné básně Máj. Usadili jsme se na hradby a sledovali na obzoru půvabný západ slunce. V myšlenkách se nám vybavil krásně prožitý den a přemýšleli, co nás ještě čeká zítra. Měli jsme zde také půlhodinový rozchod. Na zpáteční cestu jsme se vydali linkovým autobusem. Někteří studenti si začali zpívat. Když nás zaslechl pan řidič, dupnul na plyn, a byli jsme v Terezíně tak rychle, že jsme s tím ani nepočítali. Po příjezdu jsme se odebrali na pokoje a po desáté hodině už mnozí z nás tvrdě spali.

Druhý den ráno jsme si sbalili věci a plní nadšení jsme se odebrali na workshopy. Naše skupina si vyzkoušela práci historiků. Z jednotlivých pramenů jsme skládali život několika osob. Bylo to velice zajímavé a uvědomili jsme si, že historici mají opravdu složitou práci, která není úplně doceněna. Přesto nás to velice bavilo. Předposledním bodem našeho programu bylo setkání s paní Havránkovou, která v Terezíně jako mladé děvče prožila několik let. Slyšet výklad o tomto místě od pamětnice byla jedinečná příležitost. Naše děti ji již nejspíše mít nebudou. Jednadevadesátiletá paní s obdivuhodnou pamětí nám popsala mnoho podrobností ze života v terezínském ghettu.

Po přednášce jsme měli za úkol zhodnotit pobyt v Terezíně. Bez váhání jsme tam dali všemu na výbornou. Nezapomněli jsme pochválit i paní kuchařky, kterým se jídlo velice vydařilo. Po závěrečném obědě nás čekala ještě prohlídka tzv. Malé pevnosti, která byla v celém Terezíně to nejkrutější místo. V době okupace tady byli vězněni odpůrci nacistů. Žili to v nelidských poměrech. V malých prostorech bylo umístěno až 70 vězňů pouze s 2 toaletami a 2 umyvadly. Pan průvodce nás uměl dokonale vtáhnout do děje. Uvědomili jsme si krutost nacistických důstojníků. Bylo nám až špatně z toho, jak se lidé dokážou k sobě chovat. Po prohlídce jsme cítili velké dojetí nad obětmi holokaustu a nacistické perzekuce.

Po návratu do autobusu jsme vyrazili na zpáteční cestu. Mysleli jsme na to, že Terezín by mělo navštívit co nejvíce lidí. Smutek nám na zpáteční cestě pomohl zahnat zpěv. Nakonec jsme si zpívali skoro celou cestu a náš repertoár byl opravdu bohatý. Od našich krásných českých, přes bratrské slovenské jsme přešli k písním anglickým, ruským a dokonce i polským. Dlouhá cesta z Terezína nám nakonec uběhla jako voda a kolem půl jedenácté jsme se ocitli před naším gymnáziem, odkud nás každého čekala už jen cesta domů.

Návštěva Terezína v nás zanechala spoustu dojmů. Dala nám hodně podnětů k přemýšlení třeba i o budoucím vývoji naší země. Ověřili jsme si, že rasismus je odporná věc a že je rozumné se od něj distancovat. Také bylo poučné si uvědomit, že člověk, který hlásá rasismus, by neměl mít v politice co dělat. Německo se za své zločiny už omluvilo. Vnitřně si však kladu otázku: „Omluvili se Češi Židům za případy udavačství a následné převzetí jejich majetku?“

Ondřej Pospíšil, 2. B

Web Památník Terezín