Nakonec se mi povedlo vyhrabat se z postele a po sbalení posledních věcí se i vydat na nádraží. Zde mě nikdo nečekal, což bylo nakonec možná i trochu dobře, jelikož jsem ve vlaku alespoň trochu dohnal vzniklý spánkový deficit. Po napůl prospané cestě jsem se konečně ocitl na rušném pražském hlavním nádraží. Brzy jsem vyhledal člověka, který mi, jak bylo domluveno, předal jízdenku na městskou hromadnou dopravu a od té chvíle jsem si vesele mohl jezdit po Praze sem a tam. Nyní mě čekala cesta na samotnou Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou (dále FJFI). Ke svému překvapení a přes svůj orientační smysl, který není nijak zvlášť dobrý, jsem hned na první pokus nastoupil na správný autobus. Ten mě dovezl na zastávku Právnická fakulta, od které už to k FJFI byl kousek a tak jsem se, tentokrát už po svých, vydal vstříc dějišti celé akce. Ještě před fakultou jsem narazil na pár mladíků z Českých Budějovic. Po tom, co jsme zjistili, že míříme na stejnou akci, seznámili se a navzájem se sobě vysmáli, že každý mluvíme jiným nářečím, jsme sehnali odvahu a prošli skrz brány fakulty. Zde nás čekala registrace. Dostali jsme program, jmenovku, propisku, tričko a spoustu dalších letáků, které většina účastníků v lepším případě založí do šuplíku a v horším případě vyhodí do koše. Po zjištění, že nám organizátoři zajistili i takový luxus, jako je šatna, jsme si odložili svá těžká zavazadla a posadili se v místnosti, kde měla probíhat úvodní přednáška. Místnost se pomalu plnila a brzy zde bylo všech 150 účastníků. Následovalo několik úvodních proslovů, které mimo jiné pronesl i sám pan děkan. Hlavní roli však měl vedoucí organizátor pan Ing. Vojtěch Svoboda. Kromě úvodního povídání jsme se dozvěděli také to, že si máme složit pětičlenné týmy na večerní týmovou hru a aby nám to zpestřili, tak bylo podmínkou to, že všichni členové jednoho týmu musí mít buď první písmeno jména, nebo příjmení stejné.  Po této přednášce byl na programu oběd, který přinesl dvě překvapení. Prvním bylo, že jsme do dané stravovny hned na první pokus trefili a druhým bylo, že bylo jídlo překvapivě chutné, což vydrželo i po zbytek akce. Odpoledne jsme šli každý na přednášku, kterou jsme si dopředu vybrali. Po tomto obohacení našich znalostí nás čekala již zmíněná týmová hra. S trochou štěstí jsem se brzy dal dohromady s dalšími lidmi se jménem na K a začali jsme usilovně vymýšlet jméno týmu. Vzhledem k velkému množství káček ve jménech a mé lehké zálibě v černém humoru jsem nadhodil „Ku-klux-klan“. K mému zklamání jsme ale rychle zjistili, že právo na určení jména ve skutečnosti nemáme a budeme se muset spokojit s nudným označením číslicí 2. Konečně jsme se dostali k samotné hře, při které nás čekalo mnoho stanovišť s více či méně záludnými úkoly, jako například naprogramovat robota, aby projel danou trasu anebo složit za časový interval co nejvíce hlavolamů. Po tom, co jsme si namohli naše mozkové závity a při hledání stanovišť fakultu třikrát proběhli z hora dolů a zase zpátky, jsme skončili s umístěním uprostřed žebříčku. Po sečtení bodů se ještě nabízela zajímavá možnost. Každý tým mohl před ostatními sehrát vtipnou scénku s vědeckou tématikou. Nakonec se mělo hlasovat o nejlepší scénky s tím, že tři první budou odměněni nemalým počtem bodů. Nabídka to byla zajímavá a tak jsme sebrali jeden praštěný fyzikářský vtípek a šli ho sehrát. Můj nejistý výkon byl kompenzován mým kolegou, který dříve hrával v divadle. Nakonec jsme se v téhle herecké soutěži umístili na hezkém čtvrtém místě. Smutné na tom bylo, že to bylo první místo, za které se už neudělovaly body a tak jsme uprostřed tabulky zůstali, ale i přesto jsme si nakonec každý mohli vybrat z už trochu přebrané nabídky cen. Tímto končil program prvního dne a už jen zbývalo dostavit se na ubytování. Vzhledem k tomu, že ještě nebylo moc hodin a já měl náladu na procházku, jsem zavrhl nudnou cestu tramvají a vydal se na kolej pěšky. Cesta to nebyla krátká, ale nakonec jsem se prodral nekonečnými davy Vietnamců a na Větrníku (koleji) jsem se ocitl asi v deset večer. Nevěděl jsem kam přesně jít a tak jsem vstoupil hned do první budovy. Oslovil jsem vrátnou a byl jsem nemile překvapen. Kdyby její nevstřícnost mohla zabíjet, tak bych v následující půlminutě umřel nejmíň třikrát. S vědomím, že moudřejší ustoupí, jsem se tedy vydal zpět na ulici. Nakonec jsem našel hlavní recepci, kde byli lidé mnohem příjemnější. Byli o akci informovaní a ubytovali mě. S ubytováním jsem byl spokojen. Nebyl to extra velký luxus, ale aspoň jsem se necítil jako ve vězení, jako tomu bylo na Strahově.

Druhý den nás čekal takzvaný miniprojekt, což byla část programu, kterou si každý vybral asi z padesáti různých témat. Ve zkratce šlo o to, že jsme se měli seznámit s daným tématem, většinou si vyzkoušet nějaký experiment, vytvořit simulaci, provést měření, apod., a nakonec o tom napsat krátký článek a vytvořit patnáctiminutovou prezentaci, kterou pak ostatním odprezentujeme. Ráno jsem našel vedoucího svého miniprojektu, kterým byl mladý doktorand a dva kluky, kteří mi po zbytek týdne měli být kolegy. Můj miniprojekt měl název (Hyper)komplexní čísla a fraktály, takže to vlastně bylo o divných číslech a ještě divnějších matematických objektech, ze kterých nakonec byly divné (ale někdy hezké) obrázky. Do dalších detailů bych se nepouštěl, abych neznudil tu hrstku vytrvalých čtenářů, která text okamžitě nezavrhla kvůli jeho přemrštěné délce. Kromě všelijakých matematických hříček jsem se dozvěděl také to, že i napotřetí dokážu zabloudit, při hledání kanceláře, která se nachází jednoduše hned v levé chodbě od vchodu. Po únavné práci nás večer čekal koncert studentů konzervatoře, který byl příjemným oddychem na konec dne. Po koncertě jsem již tentokrát usoudil, že o procházku nemám zájem a potupně jsem využil služeb místní hromadné dopravy. Z jistých důvodů jsem byl přestěhován a již jsem nebydlel sám, jako první večer, ale dostal jsem spolubydlícího. Brzy jsem zjistil, že jsme podobní magoři a tak jsme nevyhnutelně začali mířit vstříc spánkovému deficitu vznikajícímu, kvůli úvahám nad matematicko-fyzikálními problémy vedenými do pozdních nočních hodin.

V úterý nás čekalo celodenní dokončování miniprojektu. Museli jsme sepsat článek a vytvořit prezentaci. Vlastně ani nevím, co o tom napsat. Ta činnost prostě zajímavé detaily nemá. Člověk psal, přemýšlel, hádal se s kolegy a tak dokola a dokola. Nakonec z toho vypadl neprofesionální vědecký text.

Dostáváme se ke středě, kdy už náš program byl pestřejší. Hned o půl deváté ráno jsme měli přednášku o obecné teorii relativity. Přednáška byla zajímavá, ale hodina nešťastně zvolená a tak třetina studentů žasla nad Einsteinovou genialitou, třetina se oddávala říši vlastních snů s hlavou složenou na stolku a zbylá třetina činila stejně, akorát byli ještě v pohodlí svých kolejních postelí. Pak jsme od půl jedenácté měli přednášku o tom jak správně prezentovat, aby ty naše čtvrteční a páteční prezentace aspoň trochu za něco stály. Následoval oběd a odpoledne jsme měli exkurze na místní vědecká pracoviště. Například já se šel mrknout na školní jaderný reaktor Vrabec. Musím přiznat, že mě v některých částech exkurze zmáhal spánek, ale většinu jsem se snažil vstřebat. Zase bych nerad zabíhal do detailů. Prostě to nevyrábí elektřinu, nevybuchne to a mají tam pohodlné židle. Večer jsem šel na přednášku o matematice kasina. Jediný způsob jak kasino porazit je prý po stylu Rain Mana počítat karty v Blackjacku, ale pak vám ochranka dá tak říkajíc „po hubě“, takže se to stejně nevyplatí.

Ve čtvrtek celý den probíhaly prezentace miniprojektů. Opět nevím, jak to okomentovat. Byli zde lidé suverénní, lidé nervózní, ale lidé tak zvláštní, že ani nevím, do které kategorie je zařadit. Zajímavější byl večer, kdy pro nás bylo připraveno kasino s falešnými penězi a spousta jídla. No vzhledem k tomu, že nejsem příliš dobrý hráč, tak jsem o své peníze brzy přišel, ale aspoň jsem se mohl pořádně najíst.

Poslední den už byly na programu jen poslední prezentace miniprojektů. O půl jedné bylo po všem a zbývalo mi jen rozloučit se s hlavním městem a dát se na zpáteční cestu na své rodné Valašsko. Nakonec jsem si na nádraží koupil bagetu za 105 korun a minimálně spořivá část mého já se celkem začala těšit domů.

Filip Koňařík, 3. B

Webové stránky Týdne vědy na Jaderce