To se nám vybavilo, když jsme uslyšeli tu radostnou zprávu, že se díky našim v informatice vytvořeným snímkům podíváme na Náchodskou Prima sezónu. O této akci jsem toho příliš nevěděl, a tak má bujná fantazie začala pracovat. Co si vzít s sebou? Ano, určitě základní hygienickou výbavu, kterou mi maminka vždy sbalí do takové přiteplené oranžové taštičky se slovy: „No, co zvedáš oči? Je pěkná, a ještě k tomu praktická.“ A tak ji poučený o její důležitosti hážu do batohu. Jenomže co oblečení? Košile, kalhoty, tričko a kraťasy – vybíral jsem ze svých šuplíků ty lepší kousky, abych ten náš valašský region reprezentoval i v dalekých východních Čechách. Za chvíli jsem si uvědomil, že žádná hvězda nikdy nekráčela po červeném koberci v teniskách. A tak si musím vzít stylově vypadající polobotky. Můj batoh mi ale hlásí, že se do něj nevlezou a cestovat v nich přes půl republiky se mi opravdu nechtělo. Mělo to jen jediné řešení. Kufr! Mám rád kufry. Vždycky do nich všechno naházíte, zatáhnete zip a kráčíte s ním většinou s radostí, že jedete vzhůru za poznáním nových zemí. Tentokráte jsem jel jen na dvě noci do Náchoda, ale ten pocit byl podobný.

Tahajíce za sebou kufr přicházím na valašskomeziříčské vlakové nádraží. Při pohledu na mé spolucestovatele jsem zažil pocit nezdravé výjimečnosti, protože nikdo jiný neměl to ono příruční zavazadlo na kolečkách. Nepropadal jsem v rozhořčení, každý zřejmě nezvážil tu nepostradatelnost společenských bot. Staniční rozhlas nám oznámil, že náš vlak (společnosti České Dráhy) má drobné zpoždění. Dobrou náladu a naši natěšenost to však neovlivnilo. Když už se tedy onen express rozhodl, že přijede, smýkám své těžké břímě nejdříve dolů do podchodu, a pak zase nahoru na třetí nástupiště. Za okamžik nastupujeme do vlaku s krycím jménem Bečva a hledáme volné kupé. Vzhledem k tomu, že nás bylo celkem deset, nebylo možné vejít se do jediného kupé a natož s mým kufrem. Chodíme po vlaku sem a tam, a zatímco náš pedagogický doprovod paní Tkadlecová místo našla, nám ostatním to trvalo poněkud déle. Nakonec jsme se přece jen usadili. Před Hranicemi přišla paní průvodčí a tu jsme odkázali na naši mladou paní profesorku s charakteristickým žlutým deštníkem, která seděla na druhém konci vlaku. Zatímco jsme za okny míjeli pole, louky i lesy, naše zraky uchvátila moderní zařízení, která se dokázala připojit k bezplatné wi-fi.

Po šťastném příjezdu do Pardubic jsme i přes zpoždění expressu Bečva autobus do Náchoda stihli bez sebemenších problémů. Za devadesát minut jízdy tímto svištícím dopravním prostředkem jsme komentovali svět za sklem. Komíny elektráren, dívka s maskou na obličeji, kluk na skateboardu nebo vodní nádrž Rozkoš se nám vzdalovali a pomalu, ale jistě, se blížíme k na hranicích s Polskem ležícímu Náchodu.

Paní profesorka nám po konci naší dlouhé cesty tlumočila pokyny organizátorů, a tak jsme se nejistými pohyby potloukali uličkami města, ve kterém strávíme následujících čtyřicet hodin svého života. Po chvilce nalézáme náměstí a vkračujeme do ponuré chodby, kde měli organizátoři hlavní základnu, ze které rozesílali statné dobrovolníky se slušivými červenými kloboučky do ulic. A právě jeden z nich se nás ujal a dovedl naši výpravu do honosného podniku, ve kterém se následující dny budou starat o naše chuťové pohárky. Já osobně jsem si uvnitř připadal, jako kdybych se přenesl do doby tatíčka Masaryka, a to i přesto, že restaurací zněla Shakira. Poté, co jsme do sebe nasoukali lahodný pokrm, jsme se za pomocí GPS navigace odebrali vstříc našemu ubytování, které bylo součástí zimního stadionu. Nebojte se, na ledové ploše jsme nenocovali. Ačkoli by to byl skvělý zážitek, náchodští nám připravili měkké postýlky, na kterých jsme usnuli, jako když vás do vody hodí.

Poté, co jsme otevřeli naše ještě po spánku toužící oční víčka, jsme s radostí vyskočili z postelí plni očekávání. Byla totiž středa – tedy den D, kdy naše výtvory spatří účastníci této filmové přehlídky. A tak přichází čas na mou společenskou obuv. Vytahuji ji z kufru a obouvám se. Vzápětí se vydáváme do centra. Po snídani, jejíž hlavní součástí bylo nevyčerpatelné množství koblih s náplní nejspíš ovocného charakteru, se přesouváme společně s organizátory směrem k místnímu kinu. Cestou jsme si samozřejmě povídali o tom, jaké to bude, vidět své obličeje na obrovském plátně. První nemilé překvapení mě osobně čekalo, když jsme vešli do malé tmavé místnosti s projektorem, ve které bylo několik řad židlí pro diváky. Smutně jsem se zadíval na mé polobotky a marně hledal ten vysněný červený koberec. Další hořké zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsme dostali program. Naše výprava poslala do soutěže celkem tři filmy, ovšem jen jeden z nich měl tu čest být součástí výběru čtyřiceti filmů, které se budou promítat a následně budou ohodnoceny odbornou porotou. Avšak náš film nikde. Jako by zmizel v černé díře. Naše sny se pozvolna rozplývaly.

Ale dost té tragédie! Jsme tady, tak si pořádně užijeme snímky ostatních a třeba se i poučíme. A právě k tomu došlo, protože jakmile organizátoři začali pouštět jeden soutěžní film za druhým, začalo nám docházet, jak propracované snímky máme před sebou. Oproti našim „výtvorům“, které samozřejmě vznikly jen pro jedničku z informatiky, se tyto krátké filmy od svých autorů dočkaly určitě většího zápalu i píle. Klobouk dolů. Ale na druhou stranu jsme se shodli na tom, že tak depresivní promítání jsme snad ještě nikdy nezažili. Samá psychologická dramata a dokumenty. Největší „odvaz“ přinesly v závěru prvního bloku až české lidové písně ve filmu, což svědčí o tom, že je pro mladé filmaře nejspíš těžké vymyslet vtipný příběh. Světla se rozsvítila a předstupuje před nás postarší pán, kterého nám již před začátkem promítání představili jako profesora pražské FAMU. Tato ikona se posadila na židli a začala pozvolným tempem rozebírat klady a zápory zhlédnutých snímků. S údivem, co všechno je při výrobě filmů důležité, sleduji a bedlivě poslouchám jeho výklad.

Po krátké přestávce nás čeká druhý z celkem tří promítacích bloků, ve kterých studenti bojují mezi sebou prostřednictvím krátkých zbraní, jejichž účelem je zaujmout porotu a vrýt se divákům do paměti. V tomto oddílu se představí naše poslední naděje – jeden film, jehož tvůrci jsou od nás, z Valašského Meziříčí. Snímek nesl název Pat a Mat. Bylo to zdravé osvěžení téměř usínající atmosféry. Lehký humor donutil diváky zvednout jejich poklesávající hlavy a nabrat si zpět alespoň malé množství koncentrace. Deset minut prožitých s těmito postavičkami, které jsou typické pro českou kinematografii, mě pohladily po srdci a donutily mé myšlenky zabrousit do mého raného mládí. Když se venku protrhala mračna a začalo lít jako z konve, maminka mi uvařila kakao a poté, co do malého černého televizoru zasunula kazetu, rozezněla se ona známá znělka…

Mé rozjímání zastavil až konec druhého bloku a tak s napětím poslouchám, jakým způsobem zhodnotí naše želízko v ohni pražský profesor. Abych to shrnul, jeho hodnocení bylo zaobaleno pochvalou, že se tvůrci nebáli jít do grotesky. Ve svých dalších komentářích byl samozřejmě kritický, ale my si aspoň odnesli, co příště vylepšit. Třetí vysílací blok přinesl opět zajímavé a poutavé snímky, ale čas plynul jako smyslů zbavený a přichází závěrečné hodnocení poroty. Bohužel naše jiskra naděje pro rok 2018 zhasla.

Přichází večer a my kráčíme po městě jako napoleonské vojsko. Sice jsme prohráli, ale aspoň víme, co vylepšit. Zastavuje nás organizátor s červeným kloboukem, který nás zve na hroznový nápoj od značky PRIMÁTOR. Tuto značku jsme tu vídali na každém kroku, protože je tu doma. Ale překvapilo nás, že vyrábí i nealkoholické nápoje. A tak jsme svlažili hrdlo tímto chutným mokem a kráčíme na večeři. Ani bych nevěřil, jak sledování krátkých filmů dokáže člověka vyčerpat. Proto dojídáme výborné rizoto a ospale dáváme sbohem personálu. Odcházíme do našeho útočiště v podobě zimního stadionu a uleháme do svých postelí.

Řinčení budíku nesnáším! Patřím totiž ke skupině obyvatel, která nerada vstává. Ale pokud přijdeme na snídani pozdě, těch ovocných koblížků tam bude méně než včera. Tomu se říká motivace. A tak pár polobotek ukládám do svého kufru, kartáček na zuby do své kosmetické taštičky a prázdné lahve s hroznovými motivy odnáším do bílého kontejneru. Je čas vyrazit. Servírky už nás znaly velice dobře, a tak náš poslední příchod za účelem nasycení vítaly s radostnými úsměvy. S dobrou náladou pojídáme rohlík se šunkou, popíjíme horký čaj a vychutnáváme si pocukrované koblihy. Po snídani se společně s naší paní profesorkou vydáváme na náchodský zámek, který je také bydlištěm medvědích kamarádů Ludvíka a Dáši, kteří našli domov v původním hradním příkopu. Hodinky nám ale ukazují už jen pár desítek minut do odjezdu autobusového spoje. Loučíme se tak s městem, které v nás zanechalo spoustu vzpomínek.

Autobus s námi neřízeně cloumá doprava a doleva, ale tentokráte s ním nepojedeme až do Pardubic, pouze do Jaroměře, kde přestoupíme na pohodlnější vlak. Při vystupování nebyla naše paní profesorka daleko od katastrofy, protože v autobuse málem zapomněla svůj typický žlutý deštník. Všichni jsme si oddechli, když se pro něj stihla vrátit. V počasí, které bylo pod psa, jsme se přibližovali k jaroměřské železniční stanici. Budova s pochybným okolím a otravný déšť přispívaly k tomu, že se většina naší výpravy chtěla kouzelným proutkem nebo jakýmkoli jiným způsobem ocitnout v pohodlí svého domova. Kupuji si capuccino s příchutí irského krému, abych načerpal trochu energie. Staniční rozhlas nás pobízí, že můžeme nastoupit do vlaku. Do pohodlného vlaku s internetovým připojením, který nás doveze do Pardubic. Vždy, když se vracím domů, jsou cesty zpět obdařeny mnohem méně zážitky, ale za to jsem rád, že se brzy setkám s těmi, kteří strážili mé bydliště po dobu mé nepřítomnosti. Zatímco takto hluboce přemýšlím, ocitáme se v Pardubicích. Velká hala s nádechem nádražního zmatku toho určitě pamatuje hodně, a tak si k tomu kochání kupuji klínek pizzy.

Čekáme tedy na express domů a ani nás nepřekvapuje, že má zpoždění. Ještě méně nás zaskočil fakt, že se očekávaná doba zpoždění může měnit. Naštěstí se toto tvrzení nepotvrdilo a ohlášených patnáct minut nezačalo kulminovat. Poté, co jsem se vyškrábal po železných schůdcích se svým kufrem do vlaku, započalo intenzivní hledání volného kupé. Nakonec jsme zvolili variantu přisednout si k paní právničce se dvěma vysokými školami. Tato fakta jsme samozřejmě zjistili až při konverzaci s naší novou spolucestující. Jenže ta v České Třebové vystoupila a my jsme se nechali po kolejích unášet až do rodného údolí. Krokem na třetí nástupiště byla naše expedice oficiálně ukončena. Zkušeností, které jsme nasbírali, bychom rádi využili a třeba zase za rok ahoj, Náchode!

Erik Zabrucký ve spolupráci s Ondřejem Němcem, 2. B