Sluníčko teprve hledalo svou cestu z postýlky, když jsem jako novopečený řidič startoval auto. Má cesta směřovala do Uherského Hradiště, kde se konalo krajské kolo recitační soutěže Wolkrův Prostějov. Společně s Dericou Štefkovou jsme totiž postoupili okresním sítem dále, tedy do kraje. Měl jsem nahnáno, neboť v okrese mě má paměť zklamala natolik, že jsem se porotcům musel omlouvat a začínat od znova. Má hlavo, vytěsni alespoň pro dnešek vzorce kyseliny glutamové a serinu, a nahraď je kompletní znalostí textu, který se mi stal mým letošním kamarádem. Tato prosba mě společně s neustálými poznámkami mé maminky k chybám v řízení provází po celou cestu. Když míjíme značku s nápisem Jarošov, dostávám žízeň. Maminka mě proto občerstvuje zázvorovým čajem. Ano, můj nemocný hlas mi taky skrytě říká, že by to nemusel dnes ustát. Ale přece se nevzdám! Proto sebevědomě přidám plynu a v mžiku se ocitáme ve slovácké metropoli.

Vždy se těším, v jakém prostoru a atmosféře budu recitovat. Když jsem ovšem vešel do pochybné místnosti s černými prostěradly na stěnách, hořce jsem si povzdechl. Kde jsi, milovaný M-klube? Inu, dobrá. Musíme brát to, co je. Ona recitační místnost se pomalu naplňuje a já si stále v duchu přeříkávám text, abych zkoušel svoji paměť. Nechci předvídat, ale snad to ta sviňa děravá zvládne. Konečně se objevuje i má spolurecitátorka se svým chotěm. Ihned poté je soutěž oficiálně zahájena, a to rozcvičením pohybových i hlasových dovedností všech recitátorů. Tak jsme vyplázli jazyk, párkrát si přeříkali „Má máma má málo“ a borci z první kategorie se pustili do přednesu uměleckých textů.

Většina textů mě donutila nevnímat a brouzdat myšlenkami mimo tu depresivní místnost, ovšem našli se i recitátoři zajímaví, kterým jsem zatleskal s úsměvem na rtech. Za chvíli to přišlo – losování pořadí druhé kategorie. Bum! Vylosoval jsem si jedničku a Derica devítku, tudíž Valašskomeziříčané recitaci otevřou i uzavřou. Po krátké organizační pauze jsem si sebevědomě stoupl a začal. Šklebím se, co to jde. Barvím mluvené slovo tak, aby ostatní nemuseli myšlenkami odcházet. Chci je do příběhu, se kterým stojím před nimi, úplně vtáhnout. Paměť mě dnes nezradila. Ukláním se a s pocitem, že jsem splnil svůj úkol, usedám. A opět nudou odlétám do dálných krajin za zdmi. Snáším se zpět ve chvíli, kdy všechny příběhy jsou za námi a Derica stojí před námi. Krásný zvuk linul se z jejích úst, ovšem porotci měli asi půst.

Po obědě jsme si vyslechli konstruktivní kritiku k našim textům. Porota měla výtky úplně ke všem textům, tudíž i my s Dericou jsme si vyslechli čtyři subjektivní hodnocení, z nichž se má skládat jedno finální, nejspíš objektivní. Vždyť to znáte. Některých chyb si člověk vědom je, jiných ne. Tak honem! Už bychom rádi jeli. Poslední rozbor. Konečně, vyhodnocení.

Pouze šest vstupenek do celostátního kola, ale dvacet čtyři žadatelů. Porotci začínají předávat účastnické listy a čestná uznání. Po řadě recitátorů dostává účastnický list i Derica. A co bude dál? Postup pro mou maličkost? No opravdu, fakt?! To je bomba! S úsměvem přijímám gratulace od předsedy těch kritických odborníků a prohlížím si diplom. Takže v červnu povalím do Prostějova. Držte mi palce!

Erik Zabrucký, 3. B