Kdybych se zeptal pilných čtenářů aktualit na školním webu, co spojovalo řadu programátorských událostí, které se snažím s trochou páchnoucího populismu neustále propagovat, abych vrhnul do náruče IT co největší počet tápajících studentů, jistě by si ti pozornější uvědomili, že se našim programátorům málokdy podaří dostat do cíle v plném počtu včas. Aby se kvůli tomu necítili trapně, raději jsem loni zaspal i já. Před letošním okresním kolem „Soutěže programátorů“, které pořadatelé určili na pondělí 25. dubna, se proto sám pan ředitel rozhodl, že nelze nic ponechat v rukou štěstěny a osobně, nebo spíše telefonicky, mě poprosil, abychom tentokrát opravdu – ale opravdu opravdu – vyrazili do bašty Albrechta z Valdštejna, valašských zbojníků a hejtmana Čunka všichni společně a včas. Ještě v pátek jsem tedy obeslal všechny naše borce štvavou esemeskou a odevzdal náš odjezd do Božích rukou.

V pondělí ráno jsem se s úsměvem na popraskaných rtech, ale bez starosti, vydal na nádraží. Jízdenku jsem měl předem koupenou v aplikaci na mobilním telefonu a u srdce mě příjemně hřál pocit uspokojení, poněvadž jsem za ni získal dva věrnostní body; až jich bude 300, vyrazím někam zdarma. Zdálo se, že tuto idylku nemůže nic narušit. Když jsem u pokladny ČD spatřil, že místo očekávaných čtyř soutěžících na mě čekají jen tři, mé předčasné sebevědomí se začalo lehounce otřásat, na Richterově stupnici by to byla tak dvojka nebo trojka. Ihned jsem se však vzmužil, zaplašil jsem představu smutných očí pana ředitele a přinutil jsem se uvěřit sladké lži, že si jediná zástupkyně něžného pohlaví v našem mužstvu (a v celé soutěži vůbec) Lea Tomšíková (6. E) hygienickým návykům navzdory jen odskočila na ušmudlanou nádražní toaletku. Ale ona tam fakt nebyla!!! Pět minut před odjezdem se jí pokusil dovolat Ondra Daniš (4. B). Alespoň ji probudil. On a pak i já jsme se ji pokoušeli telefonicky přemluvit, aby se vykašlala na šminky (ajťáci stejně nepoznají, že je holka namalovaná) a zrychleně se přesunula na nádraží, ale nakonec jsme neradi pochopili, že ty tři minuty, které zbývají do odjezdu vlaku, jsou příliš málo. A tak zbyli na vítězství jen tři vaši spolužáci a kategorie žen zůstala letos neobsazena…

Ondra Daniš (4. B), Filip Koňařík (4. B), Marek Černoch (5. E) a já (SERVROVNA) jsme do učebny IT na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně dorazili naštěstí včas a plni odhodlání nandat jim to za sebe, za náš gympl i za Leu. V učebně nás kromě organizátorů přivítala třeskutá zima, která počítačům nevadí, ale jejich obsluze příliš radosti nedělá. Vzpomněli jsme si s takovým tím něžným úsměvem na tu naši školičku, kde panuje příjemné teplíčko a vůně věčného jara i při nejtřeskutějších mrazech. Ale jsme chlapi a tak se i se sibiřským chladem musíme vypořádat. Rozesadili jsme se, pomohli jsme doinstalovat Visual Studio, pokukovali po tiše se trousících soupeřích a připravovali se na vítězství. Pak přišel okamžik pravdy. Organizátor rozdal tři soutěžní úlohy. Prvním úkolem byla kalkulačka, pak měli soutěžící napsat správce souborů a nakonec databázi žadatelů o občanský průkaz. A začalo se psát. Složky se utěšeně plnily kódem a makající procesory alespoň částečně zmírnily příjemným teplem tu protivnou zimu. Ve třináct hodin jsme my dozorci a porotci v jednom mohli začít kontrolovat. Tradičně nás nejvíce dojalo dílo Marka Černocha, jehož kalkulačka mě i druhého z porotců naplnila takovou žádostivostí, že bychom ji Markovi byli nejraději ukradli a nahradili s ní to počítadlo z Windows. A tak Marek zase vyhrál a jeho výkon doplnil třetím místem Filip Koňařík. A to si představte, že bychom tam byli dorazili všichni. To by si ti soupeři snad museli dělat smuteční zářezy. Kéž by to tak bylo i v krajském kole… A pak v tom celostátním…

Poslední dějství našeho veleúspěšného účinkování se odehrálo ve zpátečním vlaku. Bylo třeba určit, kdo napíše zprávu na náš web. Vyhlédl jsem si Filipa Koňaříka, se kterým jsme si vyměnili několik komplimentů zacílených na naše články, a kdyby to šlo, jistě bychom si vzájemně udělili i Nobelovu cenu za literaturu. Válku nervů jsem nakonec prohrál, takže článek píšu já.

Mgr. Ludvík Indrák