Pozorný čtenář by se mohl podivit, zda jsem se nespletl, ale ne. Opravdu byl letošní termín zvolen na dny našich jarních prázdnin a se slzou v oku musím přiznat, že to zanechalo hlubokou ránu na mém lenivém já. Jedinou útěchou mi mohou být dny studijního volna nabízené školou, ve kterých jsem samozřejmě pilně studoval a rozhodně nenavštěvoval proslulý podnik Schlattauerův.

V úterý po obědě jsem se tedy vydal na cestu do Hradce Králové. Ve vlaku jsem hned potkal dalšího soutěžícího ze Zlínského kraje a tak jsem na fyzikální akci výjimečně nejel sám. Po cestě přes Pardubice jsme potkali několik dalších lidí a tak jsme do Hradce přijeli jako skupina, z níž někteří k našemu štěstí dokonce dokázali najít cestu k ubytování. Na místě jsme, jak je tomu zvykem, dostali hromadu letáků, časopisů, propisek a dalších věcí a byli jsme rozděleni do tříčlenných pokojů. Za nedlouho jsme se vydali na slavnostní zahájení konané v aule královéhradecké univerzity a já věděl, že od vytouženého rautu už mě nedělí dlouhá doba. Když se všichni usadili, tak se na pódiu objevil moderátorský pár. Mladý moderátor nejdříve záměrně začal moderovat rybářskou soutěž místo fyzikální, jelikož chtěl pobavit. Nakolik se mu to povedlo nevím, ale asi byl se svým vtipem spokojen a tak ho zopakoval ještě jednou. Pak to ještě doplnil připravenou hláškou, že si nás spletl, protože by na fyzikální soutěži čekal bandu brýlatých podivínů. Na to si polovina sálu s ironickým úsměvem prohlédla své brýle. Poté bylo třeba přežít nudnou, ale nutnou část, kdy má proslov několik politiků a zástupců sponzorských firem. Bylo to však proloženo příjemnou hrou na klavír. Poté dostal slovo pan Bohumil Vybíral místopředseda komise Fyzikální olympiády, který byl před 60. lety u založení soutěže. Jeho proslov byl nejdelší a nejlepší. Všichni se bavili při jeho vyprávění příhod ze života olympiády a obdivovali jeho paměť. Nakonec ještě pár slov dodal předseda komise FO Jan Kříž, a pak jsme byli vyvedeni ven.

Chvíli všichni přemítali, jestli se organizátoři rozhodli snížit počty soutěžících, tím že je nechají za chladného večera postávat venku v tričkách a košilích, ale poté se nad námi rozzářila obloha a ukázalo se, že si pro nás na uvítanou připravili ohňostroj. Poté jsme se vrátili zpět dovnitř a nastala ta chvíle… Před námi se rozkládaly stoly obtěžkané všemožnými druhy jídla a pití. Byly zde řízky, guláš, kvalitní sýry, různé druhy masa a všemožných zákusků. Byly zde věci, které jsem ani nedokázal identifikovat, ale to neměnilo nic na jejich delikátnosti. Při tom pohledu jsem věděl, že i když budu další den potupen složitostí teoretických úloh a odnesu si jen ubohých pár bodů, tak i přesto pojedu domů s pocitem vítězů, jelikož se královsky najím za cizí peníze. Pustil jsem se tedy do ochutnávání rozličných pokrmů a vedl jsem zajímavé konverzace s lidmi stejného zaměření ve chvílích, kdy jsem zrovna neměl plnou pusu. Když hodina pokročila, žaludky byly naplněny a chuťové buňky uspokojeny, tak jsme se vydali zpět na ubytování a brzy se odebrali ke spánku, jelikož jsme měli vstávat už v šest a čekala nás teoretická část soutěže.

Druhý den jsme se sešli při snídani ve školní jídelně. Ukusovali jsme své rohlíky a ospale mžourali jeden na druhého. Přechod od rautu ke školní jídelně byl zdrcující, ale co se dá dělat. Po snídani jsme se vydali na místní gymnázium, kde jsme měli pět hodin řešit čtyři teoretické úlohy. Všichni se usadili, dostali bagetu, pití a nakonec i zadání úloh. Pustil jsem se do čtení zadání. První úloha o rotující U-trubici naplněné kapalinami mě potěšila, avšak pak jsem otočil na druhou stranu a úsměv mi ztuhnul, pokud jsem tedy do té doby na tváři nějaký měl. Byl to takový Frankensteinův netvor fyzikálních úloh – kombinace děje s ideálním plynem, optiky a elektřiny. Třetí úloha pak byla celkem hezká a přiměřeně těžká. Problém však nastával u čtvrté. Ta se vždy zabývá tématem studijního textu. Letos měl tento text rekordních 91 stran, což člověka dokáže odradit. Pravda, stále mi byl milejší než poezie ze seznamu maturitní četby, ale to nezměnilo nic na tom, že při těch pár příležitostech, co jsem ho otevřel, jsem ho vždy zase brzy zavřel. V minulých letech často člověk dokázal úlohu vyřešit i bez znalosti textu, bohužel letos to k mé smůle nebyl ten případ. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co některé informace v zadání znamenají. Po pěti hodinách trápení jsem nespokojený se svým výkonem odevzdal své papíry. Dostali jsme řešení a ukázalo se, že jsem udělal několik zbytečných chyb. Útěchou mi alespoň bylo, že jsem zdolal polovinu toho nestvůrného druhého příkladu. Následoval oběd a odpoledne pro nás byly připraveny dvě zajímavé přednášky. Večer jsme si mohli zahrát stolní tenis nebo volejbal. Já jsem dal přednost ping pongu, a tak jsme se před sedmou hodinou sešli u dvou stolů. Nejdříve nám chyběly pálky a míčky, kvůli čemuž hra poněkud stagnovala, ale nakonec nám je štědří organizátoři sehnali a mohli jsme uspořádat turnaj ve čtyřhře. Ukázalo se, že téměř nikdo pořádně nezná pravidla, a tak z toho byl takový pingpongový volný styl. Po tom, co jsme plastovým míčkům dali co proto, jsme se odebrali ke spánku.

Další den jsme vstávali dokonce v pět hodin, což se na naší bystrosti značně podepsalo a na snídani jsme se odebrali jako banda chodících mrtvol s nadáním na fyziku. Po snídani pro nás byla připravena prohlídka laboratoří. Viděli jsme fyzikální laboratoře, kde studovali věci na mikroskopické úrovni, chemické laboratoře, kde studovali všelijaké proteiny a jedy a biologické laboratoře, kde jeden z pracovníků studoval obsah netopýřích žaludků. No… Proti gustu žádný dišputát.

Když skončila prohlídka, tak nás ale čekalo to hlavní – experimentální úloha. Ta se skládá ze dvou částí. První hodinu a půl člověk měří potřebné veličiny a další dvě a půl hodiny má na zpracování dat, ale už nemůže měřit. Letos se úloha zabývala působením magnetu na neznámý vzorek. Měření bylo tentokrát velmi jednoduché. Složitější bylo až zpracování dat a pár teoretických otázek. Protože jsem byl na celostátním kole i minulý rok, tak by se někdo mohl ptát, jestli jsem od minula pozoroval nějaké zlepšení. Se vší skromností si troufnu říct, že ano. Na druhou stranu nevím, na kolik je to chvályhodné, vzhledem k tomu, že jediné, co jsem posledně v části vyhrazené zpracování dat udělal, bylo spořádání bagety. Ne že by se mi nechtělo zpracovávat. Problém byl, že jsme měli určit permitivitu platové destičky, veličinu popisující působení elektrického pole uvnitř materiálu, a jediné, co jsem po hodině a půl měl změřené, byla velikost destičky. I člověk fyzikou nepolíbený asi dokáže odhadnout, že to byla informace k danému úkolu žalostně nedostačující. Vlastně to trochu připomínalo humorné úlohy kolující po internetu, ve kterých má člověk vypočítat hmotnost Slunce, když ví, kolik váží 3 roky starý ježek, a tak mi nemůžete dávat za zlé, že jsem se raději rozhodl potěšit své chuťové pohárky. Každopádně zapomeňme na rány minulosti a vraťme se k ročníku letošnímu.

Letos to bylo lepší. Zpracoval jsem data a i přes to jsem stihl sníst bagetu. Dokonce bych si nakonec ještě dal příjemnou hodinku spánku, nebýt studenta, který byl zřejmě se zadáním značně nespokojený a vytrhával mě z říše snů pravidelnými dotazy, které přes půl místnosti mířil na dohlížejícího organizátora. Odpoledne pro nás bylo připravené představení amatérských komiků. Trošku jsme se báli, co z toho vyleze, ale nakonec to opravdu bylo vtipné. Celé představení bylo improvizované a témata scének jsme vybírali my. Obdivuji odvahu herců, již se postavili před bandu fyziků. Takové obecenstvo se totiž ukázalo být trochu zákeřné a předhazovalo témata scének jako třeba „alternátor“ nebo „osciloskop“. Večer jsme ještě dostali opravené teoretické úlohy a měli jsme možnost dohadovat se s organizátory, že bychom měli dostat více bodů. Já měl 22,5 bodu, takže jsem vyřešil něco přes polovinu. Hádat jsem se nechtěl, protože jsem usoudil, že přesvědčit autora úlohy, že je dobře něco, o čem sám vím, že to dobře není, by asi nešlo. Nakonec jsme ještě navštívili moderní hvězdárnu, což bylo velmi hezké.

V pátek nás konečně čekalo vyhlášení. Sbalili jsme si všechny věci a vydali se k univerzitě. Znovu se všichni sešli v aule a po pár nepříliš zajímavých proslovech mladá moderátorka oznámila, že přejdeme k předávání čestných uznání. Ty dostávají lidé, kteří se zúčastnili, ale neměli dost bodů na to, aby byli úspěšní řešitelé. Ještě dodala, že se bude vyhlašovat podle abecedy. V tu chvíli se pan Kříž, podíval na diplomy, které měl předávat a trochu ztuhnul. Po zaváhání však vypadal, že je připravený, a tak se začalo vyhlašovat. Každému vyhlášenému potřásl rukou, předal diplom a řekl něco, co ve velké místnosti nešlo slyšet, ale dalo se předpokládat, že přál hodně štěstí do budoucna. Po pár vyhlášených se však ukázalo, že říkal spíš něco jako: „Já ty diplomy nemám seřazené podle abecedy, tak ti dám cizí, a pak si to vyměníte.“ Nakonec se stalo, že si jistý student pro diplom šel již se svým diplomem v ruce, protože jej dostal od někoho jiného. To už při potřesení rukou jen s úsměvem zaznělo: „Ty jsi mi to zkazil.“ Po téhle vtipné příhodě už vyhlašování úspěšných řešitelů a vítězů probíhalo formálněji. Já se nakonec stal úspěšným řešitelem a umístil se na 15. místě. Soutěž se mi tedy nepodařila tak dobře jako v krajském kole, kdy mi úlohy sedly lépe, ale po nepříliš povedené teoretické části jsem to čekal i horší, takže jsem byl celkem spokojen.

Filip Koňařík, 4. B

Webové stránky Fyzikální olympiády