Tentokrát to byla týmová soutěž FYKOSí Fyziklání pořádaná studeny Matematicko-fyzikální fakulty UK. Při cestě na nádraží jsem příliš čilý nebyl. Jisté události způsobily, že jsem spal necelé 4 hodiny a tak jsem se tentokrát moc necítil na souboj fyzikálních myslí. Na nádraží se brzy sešel ospalý pětičlenný tým kontrastující s veselým panem Zachrdlou. Naše družstvo tvořily tři mladé fyzikální naděje Tomáš Čajan, Martin Garncarz a Lucie Nenutilová, dále můj věrný přítel Ondra Daniš a nakonec já (překvapivě). Po chvíli čekání jsme se vydali na cestu do Prahy. Tu jsme si z většiny krátili spánkem a poslechem hudby. V Praze jsme dojeli k Top Hotelu Praha, kde se soutěž na rozdíl od minulých ročníků měla konat.

Když jsme vešli do hotelu, nemile nás překvapila nekonečná řada studentů. Neochotně jsme se do ní zařadili s vidinou předlouhého čekání. Pan Zachrdla však brzy zužitkoval praxi ze školní jídelny, celou řadu elegantně předběhl a papír, který jsme museli podepsat, nám obstaral. Mohli jsme se tak mořem fyziků začít prodírat kupředu. Teď přišla ta část, kdy člověk začne dostávat věci zadarmo. Jako první jsme obdrželi složku s propagačními materiály, nálepkami a hlavně zadáním. Ta byla ale brzy překonána bohatou nabídkou baget. Matfyzák stojící u stolu, kde se jich tyčily celé pyramidy, zvolal: „Každý povinně jednu bagetu.“ „Neříkej dvakrát,“ pomyslel jsem si a neomylně sáhl po šunkové. Ještě než jsme se dostali do hlavního sálu, jsme vedli krátkou konverzaci s fyzikální legendou našeho gymnázia Vaškem Mikeskou. Působil zde jako organizátor. Poté jsme vešli do majestátního sálu se spoustou stolů. Každý tým měl svůj nebo se v to aspoň doufalo. Musím říct, že nalezení stolu bylo první zkouškou intelektu, kterou jen málo který tým prošel na výbornou. Nakonec se nám to však povedlo, a tak jsme se usadili a začali chystat. Ukázalo se, že si s sebou náš tým přivezl malou fyzikální knihovnu, což nakonec bylo užitečné. Při přípravách jsem byl zaskočen otázkou, jaká je naše strategie, na kterou jsem jako zkušený taktik odpověděl, že žádná. Následně na pódiu povídali více či méně významní lidé. Byli zde i politici, jejichž jména i funkce jsem sice zapomněl, ale zapamatoval jsem si, že jeden nás ubezpečoval o tom, že má fyziku rád, přestože mu jeho taťka fyzikář vždy dával fyzikální dárky, o které nestál, a druhý držel mikrofon tak nízko, že sál jeho proslov sotva zaznamenal, ale vypadal sám se sebou spokojený, a to je přece důležité. Nakonec nám ještě byla vysvětlena pravidla a to česky i anglicky. Přece jen zde tentokrát byli lidé ze Srbska, Polska, Litvy a mnoha dalších států.

Nakonec nastala ta osudná chvíle, kdy na odpočtu začátku soutěže tikaly poslední sekundy. Fyzikové z blízka i daleka už nervózně třímali své propisky a připravovali se na rychlé prolistování tabulek v případě nouze. Vždy dobře vybavený Ondra mi podal svůj nůž, za který by se nemusel stydět kdejaký nájemný vrah, abych mohl dát obálce se zadáním co proto. Mým snahám však odolávala poměrně houževnatě. Přece jen jsem fyzik, ne samuraj. Po tom, co jsem vyhrál boj s odolným papírem, jsme se lačně vrhli na příklady. Nejdříve jsem se dosti zadrhával a bál se, že si nedostatek spánku přišel vybrat svou krutou daň, ale po chvíli jsem se s ním celkem vyrovnal. Stejně tak zbytek týmu se brzy zbavil obav z chyb ve svých řešeních a začali neohroženě odevzdávat. Tak jsme se společně odebrali do světa fyzikálních myšlenek, kde čas běžel nebezpečně rychle, a prodírali se příklady, ve kterých jejich autoři věšeli měsíc nad plochou zem, jezdili nahoru a dolů po eskalátorech anebo natírali na černo prochladlého králíčka, který se pro dobro našich výpočtů tvarem blížil kouli. Přišla chvíle, kdy do konce zbývalo patnáct minut a mé počty rychle nabíraly na zbrklosti. Zadání jsem si pro ušetření času začal číst už za chůze bez ohledu na to, do kolika fyziků cestou narazím. Nakonec jsme odevzdali, co jsme měli, a boj byl za námi. Za chvíli se vrátil pan Zachrdla a všichni jsme se shodli na tom, že pojedeme domů před vyhlášením, abychom nemuseli jet o dvě hodiny později, a na výsledky se podíváme na webu. Vydali jsme se tedy na vlak. Na nádraží jsme nasedli na správný spoj a už nás čekala jen dlouhá cesta domů. Při této volné chvíli Ondra využil svých mobilních dat a obstaral nám výsledkovou listinu. S velkým překvapením a potěšením jsme zjistili, že v naší věkové kategorii (B) jsme skončili 7. ze 48 týmů a celkově 16. ze 151. Myslím si, že v tak velké konkurenci to můžeme považovat za velký úspěch.

Nakonec bych chtěl poděkovat celému týmu za to, že se rozhodli do soutěže jít, a hlavně ocenit zástupce prvního ročníku, kteří se ve složité soutěži rozhodně neztratili. Věřím, že jejich úspěchy budou přibývat.

Filip Koňařík, 4. B