Stejně jako jindy nadávali na brzké vstávání, udělali si silnou kávu a utíkali na autobus, aby jim neujel a neměli pozdní příchod. Ovšem pro pár nadšenců to byl den mimořádný, osudový, den, kdy jsme se jakožto zastánci jazyka německého měli utkat se soupeři z ostatních škol o trůn nejlepšího německého řečníka v celém okrese.

Hned po brzkém probuzení jsem místo tradičního oslovení „Dobré ráno“ oslovil mé drahé sourozence „Guten Morgen“. Poté, co jsem jim objasnil situaci, že dnes je německá konverzační soutěž, dovolili mi, abych se podíval na rakouské Alpen Panorama místo každodenního Spongeboba. Rakouské hory mě okouzlily natolik, že jsem vzpomínkami zalétával až do srpna, kdy jsme s bratrem Františkem a kamarádem Karlem navštívili tento majestátní horský masiv. V myšlenkách mi naskakovaly vzpomínky na přátelský lid a líbeznou rakouskou němčinu.

Odebral jsem se tedy se sourozenci na autobus a po příjezdu do školy jsem byl překvapen. Ač jsem z budovy gymnázia jako každodenně ucítil závan vědění, zjistil jsem, že soutěž začíná až 8:30, tak jsem se se skloněnou hlavou odebral do hodiny matematiky, kde na nás čekalo, jako každé pondělí, malé „nehlášené“ opakování z dřívějších ročníků. I přes veškerou soustředěnost, kterou jsem do opakování vložil, mi v hlavně pořád zněly ty líbezné tóny rakouské lidové hudby, která dodává alpské přírodě tu výjimečnost. Písemka to nebyla nijak těžká, to jen líbezná hudba dokáže člověku tak zamotat hlavu.

Po skončení opakování jsem se vydal do sborovny, kde jsem prvně spatřil řečníky z okresu. Vypadali soustředěně, plni nadšení a zároveň odhodlání zvítězit. Viděl jsem zde však i zástupce našeho gymnázia, kteří si s úsměvem na tváři opakovali témata. Usadil jsem se tedy ke stolu, vedle muže, který ovládl školní kolo v nižší kategorii. Z dálky jsem viděl přicházet Elišku, favoritku na vítězství. Usadila se za námi a debatovali jsme o soutěži. V rozhořčené debatě nás oslovil mládenec Štěpán, zda si nemůže přisednout. Usadil se k nám a hned jsme se spřátelili. Povídal nám o tom, jak pracoval v Německu a jaké cenné zkušenosti si odtud přivezl.

V tu chvíli jsme již slyšeli paní profesorku Kopřivovou, jak zahajuje soutěž. Kromě radostné noviny, že soutěž začíná, nám oznámila, že si můžeme vzít jídlo. Připomnělo mi to jednu skutečnost, že kde je jídlo, přátelský lid a kvalitní německá konverzace, tam je prostě dobře.

Soutěž se skládala z části poslechové a konverzační. Odebrali jsme se tedy na poslech. Mluvilo se zde o lidech cestujících vlakem, kteří se bavili o fotbale. Podvědomí mi však neustále vyvolávalo vzpomínky na vyspělou rakouskou železniční dopravu bez zpoždění. Než jsem se z tohoto snění probral, zjistil jsem, že máme odevzdat papíry. Zděsil jsem se, že jsem tam skoro nic neměl. Z celého srdce jsem tedy vkládal naděje do Elišky. Eliška se usmívala, tak jsem měl jistotu, že to dopadlo velice dobře.

Poté jsme se odebrali do sborovny, kde jsme čekali na ústní část. Usadili jsme se a vedli kvalitní konverzaci. Každý vytáhl své materiály ke studiu a pustil se do opakování. Osobně jsem velice vděčný paní profesorce Kulišťákové, která se s námi scházela každé pondělí a se vší odhodlaností nám ukazovala tajemství Götheho jazyka. Velice nám to pomohlo. Když jsme se dozvěděli pořadí, zjistili jsme, že Eliška je hned za mnou, tak jsem si řekl, že budu mít silnou podporu při konverzaci. Byla zde krásná a jednoduchá témata, jako Meine Familie nebo Freizeit und Hobbys, ale byla zde i témata, která obsahovala slova, která šla jen těžko přečíst.

Když na mě přišla řada, odebral jsem se k učebně 2. A, kde jsem se seznámil s jednou dcerkou, která měla projevit svůj talent přede mnou. Vypadala velice krásně a vesele, že i přes všední den může vést kvalitní konverzaci. Okouzlila mě i faktem, že zná překrásné dílo Franze Kafky – Proměnu. Poté přišla Eliška a vzájemně jsme se všichni podporovali, nechť dokážeme co nejlépe pomocí líbezných tónů jazyka německého vyjádřit se ke každému tématu.

Když jsem přišel na tzv. potítko, vytáhl jsem si téma číslo 10. Pyšnilo se dlouhým názvem Einkaufen und Dienstleistungen. Věděl jsem, že při mém štěstí si vytáhnu přesně to téma, které má dlouhý a těžko čitelný název. Měl jsem však vedle sebe velkou záchranu. Jednalo se o slovník. V tom stresu jsem ani nestihl postřehnout, zda byl Jungmannův. Veškerý stres však odpadnul, když se na mě paní profesorka Bartošová usmála a mrkla pravým okem. Řekl jsem si, že musím dělat to, co mě baví – mluvit, mluvit a mluvit. Již od pohledu jsem věděl, že členové poroty jsou velice milí lidé. Aby ne, když se rozhodli pedagogicky vzdělávat mládež a učit jí rozumět sousedům – Rakušanům, či Němcům. Nakonec jsem to nějak umluvil.

Ze však sil jsem držel palce Elišce, která mluvila na téma Multikultur – téma nikoliv snadné. Již jsme čekali na vyhlášení. Neměli jsme tušení, kdo z těch lidí si odnese do života titul německý řečník. Uvědomil jsem si tu nádhernou skutečnost, že němčina dokáže sbližovat lidi a dokáže je naučit porozumění.

Členové našeho gymnázia se nakonec o titul nepodělili. Nepletu-li se, odnesla nám ho delegace z Rožnova. Naštěstí však Terka Kabeláčová obsadila 3. místo ve své kategorii – to si zaslouží velkou pochvalu a úctu.

Den to byl vskutku krásný. Možná jste i vy, studenti, pocítili tu optimistickou náladu na gymnáziu. Bylo to způsobeno němčinou, vším, čím se pyšní, i tím, čím je. Choďte tedy na tyto olympiády a učte se ji, neboť se vám v životě bude jednou hodit.

Ondřej Pospíšil, 3. B