Kdyby mi někdo před dvěma týdny řekl, že budeme se třídou běhat v dešti na kopec, jen abychom se dostali na ubytování, asi bych mu nevěřila. Ovšem ve středu 17. 5. 2023 se přesně tohle přihodilo. Naše nemalá výprava v čele s paní Danišovou a panem Putyerou se v magickém počtu 25 žáků vydala na vlak, který nás zavezl na Vsetín. Odtud jsme pokračovali do Horní Lidče a kvůli výluce jsme se do cílové destinace Valašské Klobouky přesunuli autobusem.

Venku byla celkem zima, takže každý, kdo měl bundu, měl prakticky vyhráno. Teda hlavně, když se ukázalo, že nás čeká ještě 45 minut chůze do kopce. Nejlepší na tom byl fakt, že všude bylo bláto a klouzalo to. Přes to všechno byla nálada veselá, cestu jsme si zpříjemnili třeba několika písničkami od Karla Gotta, není nutno dodávat, že s panem Putyerou v hlavní roli. Po cca 50 minutách s menšími zastávkami na pití jsme spatřili cíl. Bylo kolem čtvrté odpoledne, večeře nás čekala v šest, takže jsme měli krásné dvě hodinky na ubytování. Po menších obtížích s rozdělováním na chatky všichni měli svou postel (či matraci) a spokojený výraz, samozřejmě v rámci možností. Ještě spokojenější úsměvy vykouzlila následující večeře (kvalita místní kuchyně příjemně překvapila). Poté jsme měli večerní klid a v deset zavládla večerka, kdy již všichni spokojeně pobývali ve svých chatkách, někteří už dost unavení.

Druhý den byla snídaně formou rautu. Poté se půlka výletníků rozhodla zalézt zpátky do měkké postele, zatímco druzí si dali sraz v deset, že se půjde na Durch. Já přímo neměla sebemenší tušení, co nás čeká, ale odvážně jsme vyrazili. Chvílemi jsme šli na sucho, chvílemi skákali jak žabky přes kaluže, až jsme nakonec došli k našemu cíli, kterým byl takový větší dutý kvádr ve tvaru okna (a šlo vidět skrz – proto tajemný název Durch). Na kvádr se dalo dobře vylézt a výhled i bez toho byl dechberoucí. Obzvláště když jsme zatím viděli jen bláto. Po několika pokusech jsme pořídili i pár povedených fotek se všemi účastníky malého výšlapu a šli zase zpátky. Kdo by byl řekl, že dokonce v keři najdeme kosu?

Kolem jedné se podával oběd, který se řešil vlastně už před snídaní. Místy komplikovaná domluva nakonec dobře dopadla a nikdo nezůstal hlady. Čekání na jídlo jsme si zkrátili různými hrami, jako magický trojúhelník, městečko Bezibezo a kouzelný tácek. Dokonce i učitelé se snažili přijít na trik kouzelného tácku, skrze který je za určitých podmínek vidět třeba váš oblíbený vyučující nebo bájný nekonečný éter. Myslím, že to si všichni přítomní rozhodně užili, i když pravda občas bolí, a tahle obzvláště.

Poslední výprava dne byl výšlap na nedalekou rozhlednu. Ovšem šlo odsud vidět do údolí, do Valašských Klobouk, z druhé strany zase na další kopce... prostě do veliké dálky. U mě tady lidově řečeno Durch „spadnul z lopaty“, protože výhled zde na rozhledně byl ještě kouzelnější. Poté přišel nápad na společnou fotku, jenže prostor byl malý, a tudíž bylo přímo fyzikálně nemožné, aby na jedné fotce byli všichni. Ovšem jistí členové Klubu přátel inženýra Zachrdly vymysleli spásný nápad, a sice nafotit panorama. Docela by mě zajímalo, co se s těmito zajímavými fotkami stalo, protože byly všechno, jen ne se všemi.

Kolem šesté jsme se opět všichni sešli na večeři a po ní nastal čas na naše milované společenské aktivity. Vyšel z toho elegantní volejbal v kroužku, abych to uvedla na pravou míru, chyběla tu totiž síť. Řekla bych, že přesto se všichni dobře bavili, sice jsme měli zarudlé ruce, ale to brzy přešlo. Zkoušeli jsme i vybíjenou, která ale rozhodně neměla takový úspěch. Pak už se postupně ochladilo a hlavně setmělo, takže na míč najednou nešlo vidět (a to byl bílý). Řekli jsme si tedy „čau a pá“ a vzorně zalezli (samozřejmě) na své chatky.

Poslední den ráno jsme z Rekreačního střediska Královec odcházeli zpět dolů do civilizace. Tentokrát jsme to pro jistotu vzali asfaltovou cestou, přestože byla delší. Nakonec uběhla rychle a brzy jsme opět seděli v autobuse. Jsem si jistá, že tento výlet se stal nezapomenutelným zážitkem pro všechny účastníky včetně učitelského doprovodu, kterému ještě jednou patří velký dík.

Sára Anika