Psal se 24. květen Léta Páně 2023 a 2. E se začala seskupovat na nádraží ve ValMezu kolem svého pedagogického dozoru. Ten tvořili paní učitelka Šťastná, paní asistentka Kutačová a pan učitel Novosád. Nálada byla už teď parádní – ještě aby ne, když míří do BRNA!

Naskákali do vlaku směr Hranice. Odtud pak RegioJetem rovnou do jejich cílové destinace. Vtipy o vesnici v zatáčce na Vídeň a největším moravském opidu byly samozřejmostí. Vystoupili a přes centrum města (náves) došli až na pověstný Špilas. Tam na třídu čekala šifrovací hra, která jim nastínila barvitou historii hradu. Areál tohoto nádherného místa jsme prošli křížem krážem, užili si dechberoucí výhled na Štatl, rozjeli taneční kreace na nádvoří na Muže č. 1 a poslechli si informační tabuli říkat: „veřejné záchody“ (kulturní zážitek). To už se blížilo k poledni, a tak se vydali zpět do centra (přes rozkvetlé terasy pod Špilberkem, které vyloženě vábily k pikniku) na obědový rozchod. Ráda bych nyní popisovala ochutnávku místní kuchyně, ale většina třídy své kručící žaludky uspokojila kebabem (intenzivní gastronomický zážitek). Taky jsme objevili krásu trhů na Zelňáku a odnášeli si jahody, hroznové víno… (investice dne). Pak jsme se vydali dál. Po cestě jim paní třídní představovala město a došlo i na zajímavosti o radnici od Elišky.

Další zastávkou byla Vida. Jde o vědecké centrum, ve kterém si na své přijde rozhodně každý! Najdete toho zde opravdu spoustu – od obřího modelu srdce, ve kterém se zaposloucháte do vlastního tepu, přes exponáty vysvětlující vznik nejrůznějších přírodních katastrof, tobogán, až po expozici o rozkladu světla na jednotlivé barvy… (A těch teček je mnohem, mnohem víc!) Bohužel čas byl omezen, a tak toho nestihli tolik, kolik by chtěli.

Poté, co si 2. E obohatila znalosti ve Vidě, jsme se vydali do vily Tugendhat. Dojeli tedy zpět k nádraží a čekal je další přestup. Šalina, která je měla dovést k vile, již stála na zastávce a neúprosně toužila po odjezdu. „Kdo s koho,“ nebo také „slabí a nemocní odpadnou…,“ honilo se všem hlavou, když z posledních sil běželi k tramvaji. Stres, zmatek a u některých i strach, putoval v našich žilách. Tramvaj se plnila a my, kteří jsme se dovnitř nedostali (nebo nás dveře sevřely při snaze dostat se dovnitř), jsme zůstali na nádraží. Zbytek třídy dojel k zastávce poblíž vily, avšak nebojte se… za chvíli jsme jim byli v patách a společně jsme došli do zahrady vily Tugendhat.

Ta byla krásná, šlo z ní i vidět do některých částí domu (třeba na známou onyxovou zeď).

2. E, která již vydýchávala poslední stres na lavičkách, měla tu čest poslechnout si Honzovu prezentaci o vile. Musím uznat, že byla nabitá zajímavostmi ze života majitelů a úspěch sklidila i u cizích lidí, kteří si odpočívali na lavičce pod stromem. Stromem? ... Jakože TÍM STROMEM? Ano, tady se, vážení, psala historie, zde se rozhodlo rozdělení Československa. Po Honzově promluvě jsme si konečně mohli po celém dni odpočinout. Řada z nás si jen tak lehla do vlhké trávy a dívala se na nebe, někteří zase váleli sudy ze svahu, no a jiní fotili fotky ostatním spolužákům. Přece jen, své si našel každý.

Nastal čas odchodu, a tak horkem znaveni, batohem zmoženi a s bolavýma nohama, které si pamatovaly snad každý kámen ve městě, vydali se žáci 2. E na koleje… na ty studentské samozřejmě. Ve večerním klidu jsme si obstarali jídlo (ne všichni) a po skončení odpočinku jsme se opět vydali do města. Večerní Brno už zářilo různými barvami a 2. E si to šlapala na Petrov. Tady nám Eliška řekla nějaké zajímavosti o tomto místě, nafotily se fotečky a pak, když jsme se unaveni vraceli NOČNÍM Brnem (keyword: noční) narazila 2. E na poetu, který byl ve velmi dobré náladě. Poté, co jsme si dřepováním vysloužili zpěv, nám mladík zazpíval dvě písně. No a takhle se kulturně obohacená třída vrátila zpět na pokoje a s ohleduplností k vysokoškolákům, kteří se pilně učili na zkoušky, utichla (snad se to všem povedlo).

Následujícího dne, tedy 25. května, se studenti 2. E (všichni do růžova vyspaní, jak jinak) vydali kochat krásami Brna do centra, kde byla k vidění například Stará radnice a její okolí. Následně se vydali napříč podzemím pod Zelným trhem, kde mohli spatřit Alchymistovu místnost (která tam však ve skutečnosti nemohla být, protože by v ní brzy zahynul) nebo třeba vystavenou potravu (kterou jsme v té době také ještě neměli). Dále se také dověděli, že dané sklepy byly na patra, jelikož se zdejší navzájem podkopávali (tohle je už pravda, vážně). Co nás však zajímalo snad nejvíce, byla řada mučicích nástrojů. Jeden z nich si i vyzkoušel náš udatný spolužák. Po této jedinečné hodinové zkušenosti hluboko pod zemí ve vlhku a zimě studenti opět spatřili denní světlo. Po občerstvení (které někteří opět podnikali na zemi u Zelného trhu) se vydali opět obdivovat zákoutí Brna a pořizovat fotografie (a to zejména k soše markraběte Jošta Lucemburského a k Brněnskému orloji). Mimo to jsme však nacházeli i jiná místa, která za návštěvu zcela jistě stojí a někteří z nás zavítali i do second handů (zde byly vskutku skvělé kousky!). Po prozkoumání této vesničky v zatáčce na Vídeň se vrátili na vlakové nádraží (chodit boso nedoporučujeme) a počkali na svůj vlak linky RegioJet, kde se někteří jedinci snažili využít kofeinu zdarma (doporučujeme a podporujeme). Po této cestě přestoupili do vlaku linky České dráhy, který je bez jakékoliv výluky na trati dovezl zpět do Valašského Meziříčí, čímž i jejich dlouhou výpravu ukončil. 

Z výletu si odnášíme mnoho luxusních zážitků a lehké trauma z banánků v čokoládě ve šlehačce... Na závěr patří obrovský dík našemu pedagogickému doprovodu, doufáme, že jste si to s námi užili aspoň z poloviny tak jako my!

Eliška Pecinová, Štěpánka Hauserová, Antonie Marková (2. E)