Pochybuji, že ve škole je ještě někdo, kdo si pamatuje na první hříchy mého literárního mládí. Krutá doba mě však donutila, abych si dal se svojí spisovatelskou činností pauzu. Nemohu říci, že bychom si s literaturou nerozuměli, ale po letech velkých úspěchů našich studentů v programování všeho možného všemi možnými jazyky přišel informatický půst a s ním i nevyhnutelné vyschnutí inspirace. No víte jak, trochu té přírodní nebo milostné lyriky anebo historický román vyplivne CHAT GPT 4 za pár vteřin a ani nepotřebujete připlácet za PRO verzi. Ale sestavit malou prózu o úspěších informatiků, kteří se mohou pyšnit značkou GFPVM made (wo)man, to chce prodělat zážitek syrový jako neopracovaná kotleta s kostí; a věřte nebo ne, takový zážitek může zprostředkovat jedině návštěva opravdové programátorské soutěže korunované naším vítězstvím.

Myslel jsem, že po postupném odchodu všech mých programátorů, o které se zástupci předních vysokých škol v zemi servali, až krev tekla jako v CéeSku, když jdete na soupeře zezadu s lehkým kulometem, taková inspirace už nikdy nepřijde. A tak jsem bezcílně bloumal školou až do onoho dne, kdy mi takhle v pondělí před vyučováním, když jsem ještě v serverovně bezmocně přemýšlel, jestli na první hodinu vyrazím pěšky nebo si objednám taxíka a snažil jsem se resuscitovat čtvrtým šálkem kávy, zavolal náš externí správce IT. Tón jeho hlasu dával tušit, že obličej toho mohutného, avšak z gruntu dobrotivého muže, je ještě zasmušilejší než obyčejně. Vážně mi sděloval, že na zařízení zvaném NAS server (pokud se stanete ajťáky, přísahám, že se s takovými mystickými názvy budete setkávat dnes a denně) došlo místo, protože velikost zálohy školních dat se vyšplhala na 2 TB. Problém bylo třeba neprodleně řešit! Cenová nabídka činila sympatických 40 000,- Kč. Jistě se mnou prožíváte ty okamžiky úzkosti, s níž jsem se vydal k paní ekonomce, abych se jí zeptal, jestli nemá nějaké peníze.

A teď se dostávám k meritu věci. Zrovna když paní ekonomka pomalu vstřebala skutečnost, že ani v tomto dni nebude život žádné peříčko, zavolal správce podruhé, aby mi sdělil, že v jedné složce na serveru je nevysvětlitelný jeden TB souborů ve WORDU. Jako autor tohoto podivného dílka byl záhy odhalen žák 3. E Vojta Křižan, kterému jsem občas dojatě půjčoval klíče od učebny IT, aby si tam mohl chodit programovat. V rámci tohoto dobrovolného programátorského výcviku tedy vytvořil kód, který ve smyčce kopíroval soubor ve WORDU, dokud zcela nezneuctil náš opečovávaný server. Ihned jsem si s ním odešel promluvit jako levhart se snídaní, ale opatrně, abych ho nepoplašil, neb mi bylo okamžitě, že tohle je můj člověk.

Další tři členové mého zbrusu nového informatického kvarteta jsou důkazem nepopiratelné skutečnosti, že i s poctivostí člověk často dojde daleko. Tři skromní technici z 5. E Standa Kos, Ráďa Lev a Ondra Volek nikdy nepomysleli na počítačový zločin, poctivě se celá léta prokousávali stohy odborné literatury, za bezesných nocí se snažili postihnout podstatu objektivní reality formálním jazykem matematiky a fyziky a v semináři z programování se pod vedením pana Novosáda nechali zasvěcovat do tajů jazyka C#.

Tyto čtyři mladé muže jsem tedy vybral jako dobrovolníky, kteří se zúčastní okresního kola Soutěže v programování na gymnáziu ve Vsetíně. Soutěž proběhla v úterý 28. března 2023. Do našeho okresního města jsme vyrazili odvážně historickým vlakem, jímž České dráhy bezostyšně již asi 40 let zajišťují dopravu mezi Hranicemi a Horní Lidčí. Vlastně ale není proč naříkat, protože jsme nemuseli soupravu tlačit, a dokonce ani dobrzďovat.

Slavné týmy mívají i svá hesla, takže jsme si také jedno takové přivlastnili. Nebyli jsme nijak originální ani ukvapení a rozhodli jsme se pro některou generickou podobu slavného Caesarova výroku „Veni, vidi, vici“, případně „Veni, vidi, perdidi“. Která forma se bude hodit více, jsme zatím nevěděli.

Konkurence byla v naší kategorii silná. Proti nám se postavili, vlastně spíše posadili, protože programování ve stoje je tuze nezáživné, borci z přilehlých gymnázií a průmyslových škol. Listina se zadáním obsahovala tři úlohy, u každé velké úlohy se pak zlověstně táhl seznam podúloh dlouhý jako týden před výplatou. Protože naši soutěžící programovali na soutěži takového formátu poprvé, docela se mě zmocnily mateřské pudy a byl bych se za ně bil s celým světem. Moji ochranu ale nepotřebovali. Sypali kód, až od klávesnic jiskry lítaly. Já jsem zatím opravoval písemky, což mi nepochybně zjednalo v očích mladých soutěžících respekt. Po nekonečných čtyřech hodinách zazvonil zvonec a programování byl konec.

Mezi soutěžící vyrazil hodnotitel, aby posoudil kvalitu předvedených výkonů. Nebudu vás dlouho napínat. Z našich zástupců se nejlépe umístil Vojtěch Křižan. Zaujal s těsným odstupem krásné 2. místo, a to mu zajišťuje účast v krajském kole. Ostatní naši programátoři shodně skončili s krásným bodovým ohodnocením na místě čtvrtém. Už teď je mi jasné, že příští rok se ještě vyšvihnou a že první čtyři místa musí patřit nám. Když si představím ten bratrovražedný zápas (a možná i sestrovražedný, jestli se přidají nějaké holky), tak už teď bulím jako krokodýl.

Mgr. Ludvík Indrák