Čtvrteční ráno jsme se sešli na nádraží a pomalu si zkoušeli zapamatovat jména svých nových spolužáků. Pod vedením našeho třídního pana profesora Zachrdly jsme nasedli do vlaku a jeli do Velkých Karlovic. Po cestě se k nám připojil pan profesor Husák, který byl taktéž náš doprovod. Když jsme vystoupili z vlaku, zjistili jsme, že chybí nejmenovanému členovi naší výpravy zavazadlo a tak započala hra na čekanou...

Po šťastném shledání batohu s majitelem jsme se vydali na cestu. Přešli jsme devatero hor a devatero řek a troufla bych si říct, že všichni živí... Jistá si tím ale nejsem...

Po obědě jsme vyrazili do hor Valašska. Drápali jsme se do kopce a  jako velkou odměnu jsme dostali výhled. Přešli jsme k hlavní náplni čtvrtečního drápání se do kopců. Byli jsme rozděleni do skupin po sedmi a v rozmezí 900 metrů jsme běhali a snažili se zapamatovat si útržky citátu v 10 různých jazycích. Běhali jsme sem a tam, protože zapamatovat si polsky 2 slova je docela dřina. Po 45 minutách běhání jsme vyměnili drápání se do kopce za slézání kopce. To už si nikdo nestěžoval...

Po cestě jsme vzali nějaké to dřevo, abychom večer měli čím topit u táboráku. Po večeři jsme se sešli u ohniště, naházeli tam klacíky, ale scházela nám jedna základní věc. Sirky. Tak se výprava pěti odvážných slečen vydala prozkoumat okolí a poprosit místní chataře o zápalky. Všichni měli zrovna chuť hrát hru jménem „Nejsem doma“ nebo naši oblíbenou „Zahrknu před vámi závěsy“. Stejně se pak sirky našly a oheň plápolal do nočních hodin. Celá třída popřála panu Zachrdlovi ke čtvrtečnímu svátku, byla předána buchta a všichni byli spokojeni. Duo HH (Honza a Honza) nám na kytaru zahráli nespočet krásných písniček.

Ráno po snídani, celým rozespalým nám byly zavázany oči a byl dán jasný rozkaz „Nemluvit, jinak vás Trifidi (masožravé květinky) sežerou“. 4 týmy po 7 lidech, 6 z nich nevidomých a jeden vedoucí, který viděl. Měli jsme za úkol dostat se ke Středozemnímu moři. Takže 2 hodiny jsme se nechali vést vedoucím týmu přes kořeny, pod kořeny, nad kořeny, okolo kořenů, ale hlavně přímo do kořenů. Tentokrát jsme přešli asi dvanáctero hor a čtvero řek, překračovali dráty, sjížděli se z kopečků, prostě dobrodružství za dobrodružstvím. Došli jsme k již zmiňovanému Středozemnímu moři, ze kterého zbylo oproti moři jezírko. Jeden člen z výpravy tam málem spadl, ale týmová práce se vyplatila a byla mokrá jen noha.

Po návratu na penzion jsme si vzali batůžky a pádili na nádraží. Do Valašského Meziříčí jsme dorazili živí, zdraví a zadaptovaní.

Chtěli bychom moc poděkovat jak panu Zachrdlovi, tak panu Husákovi za doprovod na naši první třídní akci.

Justýna Mikulenková, 1. A