Když nám náš třídní pán profesor Blabla sdělil, že navštívíme naše hlavní město, nebyl jsem si jist, zda to bude Praha či Brusel. Až poté mi spolužák Ondřka Němců objasnil, že se jedná o Prahu. Byl jsem velice nadšen, protože v Prahé jsem již dlouho nebyl. Velice jsem se těšil na tu chvíli, až přijedeme a zavane na mě ta krása velkoměsta.

Tak jsme se dne 2. 10. po řádném ukončení vyučování, krátce před 15. hodinou potkali na nádraží. Dokonce jsem i na tváři spolužáků viděl úsměv. Úsměv, který jsem si však zapamatoval ze všech nejvíce byl pana Groha. Dlouho jsem ho již neviděl, poněvadž jsem si nezvolil seminář experimentu z chemie. A dříve než jsem si stihl koupit nějakou svačinu, již zněla známá znělka z nádraží upozorňující na odjezd vlaku. Odebrali jsme se na třetí nástupiště. Usadili jsme se na místa, které nám objednal pán Carda, který s námi nejel, poněvadž si dopřával slunce na Kypru. Cesta nám utekla velice rychle, poněvadž kde je smích a přátelský duch, tam se cestuje vskutku dobře. Mrzelo mě však, že jsem si zapomněl knihu. Kdybych ji tenkrát byl býval měl, tak bych byl býval ji předčítal svým přátelům.

A již jsme byli v Prahé. Krásně jsme si vykračovali pražským parkem až na tramvaj. Pan Groh měl obrovský přehled o zastávkách, a tak naše cesta proběhla blaze. Cestou jsme hodili vlídné slovo a se širokům úsměvem jsme obšťastňovali spolucestující. My s Jendom jsme se chytli synků z Prahé a říkali jim o kráse Moravy. Básnili jsme o půvabných děvčatech, popisovali jsme, jak fungují plesy, dokonce i o přírodě jsme se zmínili. Následoval již však výstup na zastávce, v jejíž blízkosti se naše ubytování nacházelo. Když jsem zahlédl, kde budeme bydlet, tak se mi vyplavily endorfiny, poněvadž bylo krásné. Uložili jsme si své batožiny a šli se po Praze projít. Jeli jsme na Petřín, známé vyhlídkové místo v Praze, udělali pár fotek, jak se patří a šli směrem na Pražský hrad. Pražský hrad je sídlem panovníků. Dříve zde sídlil ku příkladu i Karel IV., který Prahu obohatil o Karlův most. Jeho kvalitám a diplomatickým schopnostem, z panovníků sídlícím na pražském hradě, se vyrovnal až Václav Havel. Ovšem výhled zde byl pozoruhodný. Dokonce zde byl i strážník. Dali jsme se s ním do řeči. Sdělil nám, že není Pražák, ale že pochází z Vnorov, půvabné vesničky na Jižní Moravě. Ondřka Němců zde dokonce citoval paní Krouskou a její oblíbenou větu, kterou vždy říká při čtení cvičení a ta jest: „Mr Němec you are police officer and Mr Směták you are customer. Mr Němec start, please be so kind.“ Za necelých pět minut jsme se již octli na ubytování. Uvelebili jsme se a šli spát, neboť nás čekaly ještě další náročné dny.

Ráno jsme čekali, až nás probudí kohout svým zakokrháním, místo něj nás však vzbudila píseň od polské skupiny Gormánů – Jak sie smeje, jak sie bawie. Uvědomili jsme si, že v Praze moc kohótů nemají. Co sa dá však dělat. Upalovali jsme na snídani, která byla formou švédských stolů. Najedli jsme se jak rosomáci, jen co jest pravdou. Dokonce jsme zde potkali další školu z Ostravy a i s nimi jsme prohodili vlídné slovo. Dievčiny tam byly švarné, co budu vykládat. Nu, až jsem dojedl, tak jsme se však museli rozloučit. Čekala nás totiž důkladná prohlídka katedrály svatého Víta. Pan profesor objednal velice šikovnou průvodkyni. Byla velice znalá, její přehled byl vskutku majestátní. Ukázala nám každé zákoutí a okouzlila kvalitním výkladem. Po prohlídce katedrály nám ještě ukázala Vladislavský sál a okno, ze kterého byl vyhozen písař Fabricius. Bylo mi z toho smutno, poněvadž Fabricius vypadal jako fajn chlap. Na cestu na ubytování jsme procházeli Zlatou uličkou. Na samotném konci uličky jsme potkali skupinu německých turistů, kteří zde byli na výměnném pobytu. Když jsem slyšel líbezné tóny Goethova jazyku, nezbývalo mi nic jiného, než je oslovit a prohodit páru vět německy. Opět jsem zúročil nabyté vědomosti, které nám vážené paní němčinářky předkládají.

Poté jsme se s velkou radostí vydali na oběd. Vyplatilo se pořádně najíst, poněvadž nás čekal ještě dlouhý den. Nu, po vydatném obědě jsme se již vydali na prohlídku Národního divadla. Když jsem zde vešel, cítil jsem tu kus naší evropské historie. Prostory byly nádherně vyzdobeny. Ať to byly obrazy, či busty, byly krásné. Pan, co nás zde prováděl, byl vskutku vzdělaný. Ukázal nám dokonce zakládající kámen pocházejícího z Radhošťa. Při bližším pohledu jsem v jeho vrubech viděl tu těžkou dřinu, která vždy na Valašsku byla. Ze střechy byl okouzlující výhled na celou Prahu.

Nuže, poté již byl čas navštívit divadlo. Naše představení Tři Mušketýři se konalo v divadle Broadway. Před divadlem jsme měli asi hodinku na to, abychom se převlékli do společenských oděvů. Bylo to vskutku pozoruhodné. Když jsem spatřil chlapce v oblecích a děvčata v šatech, vybavily se mi vzpomínky na plesy. Již mi v hlavě hrála písnička „Nedaleko od Trenčína“, na niž navazovala píseň „Škoda lásky“, ach, byl to vskutku euforizující pocit. Když píšu tento článek, naskakuje mi neustále pohled na krásně oděnou výpravu, jak cestujeme v tramvají. Jakmile jsme dorazili až k divadlu, vstoupili jsme a jeden fotograf nám nabídl, že nám udělá fotografii zdarma. Baže jsme to využili. Usadili jsme se a čekali, až divadlo započne. Před samotnou hrou jsme minutovým potleskem uctili památku Karla Gotta. Byl to velice silný moment. Odešla velice silná kulturní osobnost. Při potlesku jsem si neustále zpíval jeho známou píseň: „Být stále mlád“ – německy für immer jung. Osobnost to byla obrovská, Česká republika přišla o velkou reprezentativní osobu. Byl znám po celém světě. Němci si ho velice vážili. Po potlesku začal muzikál. Byl jsem vskutku okouzlen, jak herci dokázali zpívat a do toho ještě tančit. Byl to obrovský zážitek. Martinovi Strážnickému se však nejvíce líbila divadelní vsuvka, kde 2 muži vedli konverzaci. Já jsem byl však okouzlen dějem. Celou dobu jsem držel palce mušketýrům v boji proti kardinálovi. Nakonec vše dopadlo dle očekávání.

Po divadle jsme si povídali s pány profesory. Velice jsem oceňoval jejich znalosti ve všech spektrech. Poté jsme s nimi zašli na jídlo. U kebabu jsme potkali turisty ze Španělska. Byl jsem mile potěšen, že znali Despacito. Byli na Erasmu v Polsku a do Prahy si udělali výlet. Praha se jim velice líbila. Poté jsme již všichni byli unavení a tak jsme se vydali na ubytování a uchýlili se ke spánku.

Ráno Jenďa začal zpívat písničku „Hayato má nato“. Naprosto tak vystihl atmosféru, poněvadž jsme šli do poslanecké sněmovny na prohlídku. Jakmile jsme zde dorazili, přišla na mě politická nálada, kterou jsem měl naposledy v Evropském parlamentu v Bruselu. Shlédli jsme úvodní video, aby se páru studentů, které politika nebaví, dozvěděli, jak to zde funguje. Po krásném a vkusném videu jsme se vydali na prohlídku sněmovnou. Navštívili jsme i místa poslanců. Jenďa si stoupl na řečnický pult a naprosto vkusně parodoval pana Babiše. Přišlo mi to vskutku legrační. Když jsme šli do dalších místností, okouzlil mě gobelín. Jest totiž známo, že právě Gobelínová manufaktura Valašské Meziříčí tvoří v České republice monopol. Můj dotaz na paní průvodkyni zněl, zda i tento gobelín pochází z Valašského Meziříčí. Odvětila, že ano. Poté jsme již utíkali na vlak, na Valašský express, který nás dopravil až domů.

Výlet do Prahy byl úžasný. Chtěl bych vyjádřit obrovské poděkování pánův profesorům za konstantně neměnnou pozitivní náladu a za neustále krásná slova. Byli naprosto úžasní. Dík patří také spolužákům za krásné zážitky.

Ondřej Pospíšil 4.B