Uzavírání klasifikace o týden dřív ještě komplikovala jaderná fyzika, metabolismus bílkovin, vylučovací soustava člověka či hospodářská politika. A to všechno jenom proto, abychom si vychutnali krásu fjordů, ledovcových údolí, šumění vody a s nostalgií bez písemek povzpomínali na vikingské vřavy a severské bohy. Abychom mohli poznat krásu Skandinávie, konkrétněji pak norského království.

Když jsem se nadechl po všech zapeklitých otázkách a úkolech z písemek pánů Zachrdlů, Danišů, Grohů a Krejčířů, bylo pět hodin odpoledne a v kalendáři se psalo datum 14. června. Venku panovalo horké počasí, ptáčci zpívali a mráčky na obloze se hledaly tak těžko jako jehly v kupce sena. A sakra! Za šest hodin odjíždíme a já tu koukám na mraky. Musím balit. Šupito presto!

A kde je kufr?
To je teda fofr,
v žádné skříni,
prádlo zimní.

Přec našel jsem pohorky,
ještě nějaké ty norské korunky,
nakonec i bundu a šátek,
a hurá na pořádný trek!

Když jsem zmatkoval hodinu před odjezdem nad posledními látkami, stravou a tekutinami, které vzít na dlouhou a úmornou cestu autobusem, netušil jsem, že pánové řidiči Mojmír a Jiří už startují autobus k výjezdu na sever. O pár chvil později už jsem k místu srazu přicházel s kufrem, batůžkem a štanglí vysočiny, s kterou se můj tatínek loučil možná intenzivněji než se mnou. Před autobusem už stála hromada lidí a já se podivoval, kdo všechno to s námi jede, a zda se všechno to lidstvo do našeho dopravního prostředku vůbec vleze. Poté jsem pochopil, že to jsou rodiče, strýčkové, tetičky, babičky, dědečkové, sestřičky, bratříčkové a také obchodní partneři, kteří se přišli rozloučit s tou desetinou, která doopravdy odjíždí prozkoumat Skandinávský poloostrov. Tak jsme všichni zamávali a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že v pátek bývávám vzhůru i po jedenácté hodině večerní, vydržel jsem až po česko-polské hranice. Ovšem poté jsem se vrhl do říše snů. Zdál se mi sen, jak mě nechtějí pustit přes hranice kvůli tomu, že vypadám příliš podezřele. Přemlouval jsem celníka úplatou za nejeden polský zlotý a za nejeden úsměv. Nebylo to nic platné.

Ještě že žijeme v tom Schengenském prostoru, takové sny už jsou naštěstí minulostí. Pořádně jsem se probral až v Německu, když jsme projížděli kolem haly, ve které se skrývá onen slavný Tropicland. Písečným plážím ovšem zdar, my valíme vstříc větru a třeskuté zimě. Na první německé benzince, kde jsme zastavili na jednu z pravidelných čurapauz, jsem bedlivě pozoroval dva největší milovníky kávy na škole. Paní Šustková i pan Blabla měli při doplňování kofeinu vždy úsměv na tváři. Nezahálíme, jedeme! V sobotu před polednem jsme dorazili k Baltu, do přístavu Rostock. Zde jsme se po čekání trvajícím páru hodin, které jsme vyplnili pozorováním obrovských lodí a blesků, nalodili na trajekt, který plul směrem do švédského Trelleborgu. Šestihodinové houpání trajektu si leckdo zpříjemňoval po svém. Loď byla plná lidí spících v leže, spících v sedě, čtoucích, pozorujících vlny z paluby i hrajících různé hry. Po chvíli se dokonce zorganizovala skupinka cestujících, která hrála na trajektu schovávanou. Tak se pikalo, zapikávalo, a až se dohrálo, už řada pasažérů balila svá zavazadla, neboť švédské břehy byly na dohled.

V samotném Trelleborgu jsme se podívali na typické dřevěné vikingské hradiště. Dřevěné kůly vztyčené do výšky, brána i val ve mně evokovaly, že se někde za rohem musejí skrývat předci paní Kulišťákové. Ti tam nebyli, a tak jsme se opět usadili na zpočátku pohodlná, později prosezená sedadla našeho autobusu. Na dobrou noc nám o starých Vikinzích povídal náš oficiální průvodce, pan Tonda Mikulenka. A tak jsme se na vlně jeho povídání opět odebrali ke spánku.

Okolo čtvrté ráno nás vzbudil opět hlas našeho průvodce z Vidče, aby nám sdělil, že do vysněného Norska dojdeme pěšky. V mé hlavě už vznikaly katastrofické scénáře, že si pánové Mojmír a Jiří zapomněli doma technickou k autobusu nebo že si nespočítali, kolik benzínu je potřeba na takovou cestu. Ovšem byl to jen okouzlující přechod švédsko-norské hranice přes most s krásným výhledem na vycházející sluníčko. Poté jsme tedy nastoupili zpět do autobusu a nechali se unášet norskou krajinou. Další zastávka následovala u největšího jezera této severské země, a to u jezera Mjøsa. Někteří si na přilehlých toaletách umývali zuby, jiní zkusili teplotu vody v jezeru na vlastní nohy. Poté jsme popojeli podél jezera na sever a narazili jsme na první čistě nehygienickou zastávku v Norsku, kterou bylo město Lillehammer, konkrétněji nás řidiči vyvezli nad tamější proslulé skokanské můstky. My jsme poté slézali dolů a kochali se výhledem na jezero Mjøsa i na město Lillehammer. Krása Norska postupně prostupovala celou výpravou a každý si začínal uvědomovat, že následující týden, který zde strávíme, bude jistě vynikajícím odpočinkem pro unavenou hlavu a při pohledu na kopce také aktivním odpočinkem pro naše dolní končetiny. Nedělní odpoledne jsme strávili ve skanzenu a muzeu Maihaugen. Byl to prostor plný dřevěných chaloupek, vodních ploch i staveb z dob nedávno minulých. Přičichli jsme zde tak nejprve k historii života v norské kotlině, ale také vývoji života v městech či vývoji architektury dvacátého století. Takový mišmaš norské kultury a historie v jednom představoval typický dřevěný norský kostelík, škola, pošta, historické nádraží, pekárna i kavárna. Já osobně jsem si z tohoto muzea odnesl dva hlavní poznatky. Ten první je, že pro Norsko jsou typické dřevěné chalupy, jejichž střecha je porostlá travou. Ten druhý poznatek je, že norské ceny se oproti těm našim zásadně liší ve své velikosti. A při vzpomínce na ty loučící se davy by byl pro chudáka cestovatele dovézt každému z nich drobný suvenýr z obchodu hotový bankrot. A proto vždycky říkám, že cestu přeje jenom ten, kdo si přeje návrat samotného cestovatele, nikoliv suvenýrů. Norský Lillehammer se nám vzdaluje za okny autobusu a my konečně míříme do kempu, který se nám stane na pár dní domovem. Nachází se ve vesnici Vågåmo, která leží v údolí řeky Otty. Všichni z autobusu se nakonec nějakým způsobem domluvili na rozdělení chatek, takže v každé byly buď čtyři světoběžnice nebo čtyři světoběžníci. Pan Tonda Mikulenka neplatil jen za průvodce, ale také za stejně chvalitebného kuchaře, po jehož boku mu dělaly asistentky jeho dceruška Vendulka a další průvodkyně Soňa. Jeho kuchařské výtvory nasytily, což byl podle jeho slov hlavní úkol tzv. expediční stravy. Tento pojem na wikipedii nenajdete, tak se vám ho pokusím vysvětlit. Jedná se o stravu chutnou, sytou a lehce připravitelnou, a je vhodná pro expedice v drsných podmínkách, které přináší i toto norské putování. Unaveni cestou s plnými žaludky ovšem nemůžeme usnout, neboť je i kolem půlnoci světlo. No jo, polární kruh za rohem, a my si stěžujeme. Zatahujeme v chaloupce záclony a dobrou!

Pondělní putování nás zavedlo na první celodenní turistickou výzvu – pohoří Dovrefjell. Kopečky byly porostlé převážně lišejníkem a proháněla se po nich stáda roztomilých pižmoňů. Ovšem pozor – už při výstupu nás oba průvodci varovali, abychom se k pižmoňům nepřibližovali na kratší vzdálenost než sto padesát metrů, neboť sice vypadají neohrabaně, ale jsou schopni vyvinout o kapánek vyšší rychlost než jamajský sprinter Usain Bolt. „To tak,“ říkal jsem si se smíchem při vystupování z autobusu. Při výstupu na pižmoní pozorovatelnu a drobný vrcholek tohoto pohoří jsme narazili na první sníh. To bylo radosti, to bylo smíchu, to bylo focení. Skočil jsem do sněhu a začal jsem dělat andělíčka. Překrásná zvláštní krajina se rozléhala kolem nás. Jak vám tam bylo krásně. Poté, co jsme všichni vyšli jeden kopec, dostali jsme volnost a jako ptáci se rozletěli do všemožných končin pohoří Dovrefjell. Někteří zvolili nejvyšší vrcholek v okolí, jiní přilehlý vysílač a další si umyli nohy v mělkém jezírku. Svoboda, norská příroda, čistý vzduch. Dýcháte a hledíte do dálky. A najednou, sto metrů před vámi, rozběhlá pižmoní rodinka. Má spolužačka mě chytá za rameno a utíkáme před těmito kopytníky s mláďaty. Svoboda, norská příroda, čistý vzduch a neustálé ohlížení, zda za mnou není pižmoň. Toť pohoří Dovrefjell. Autobus už vytrubuje na odjezd. V kempu nabíráme síly na další dny z expediční stravy a se smíchem na rtech usínáme, jako když vás do ledovcového jezírka hodí.

Po úterním probuzení se opět vydáváme do hor, které jsou vlastně všude kolem nás. Míříme do národního parku Rondane. Už při výjezdu autobusem jsem tušil, že půjde o něco velkolepého. Pan řidič Jura z Frýdku-Místku nebyl zvyklý na takové serpentiny, ale jakožto zkušený šofér se vyhnul nejen skalám či protijedoucím autům, ale také ovcím a jiným zástupcům zdejší zvířeny. Po vystoupení z autobusu následovala organizace a dělení naší výpravy na ty turisticky odvážnější a na pohodovější skupinku. Výprava turisticky odvážnějších vyšla vedena zdatnou volejbalistkou Vendulkou Škařupovou, jejíž tatínek ji sice označil za „střevo z prváku“, ale přesto jsme o její pozici v čele výpravy neměli ani stín pochyb. Pedagogický doprovod pohybující se v rychlejším středu skupinky zdatných byl zastoupen milovnicí kávy paní Pavlínou Šustkovou. Na pohodovou část studentů dával pozor pan Vojtěch Blabla a paní Soňa, zatímco velitel výpravy pan Tonda všechny části výpravy pozoroval dalekohledem. Cílem všech se stalo malebné jezírko v krajině typu tundry, cílem silnější skupinky byl vrchol Storrondenu s nadmořskou výškou dvou tisíc a sto třiceti osmi metrů. Výstup byl fyzicky velmi náročný, přesto jsem tam s přikousnutím do salámu vysočina vylezl hned za zdatnou volejbalistkou. Nejlepší sorta, která vylezla tuto kamenitou horu, dostala nejen odměnu v podobě sušené švestky a drobného kakaového piškotu, ale pochopitelně nádherný výhled na všechny strany. Fotografové byli v sedmém nebi a snažili se zachytit veškeré dílo matky přírody ve svém okolí. Poté ovšem vrchol hory částečně zahalil mráček a my navíc museli spěchat dolů, aby nám neujel autobus. Pod vrcholem Vendulka marně vysvětlovala docházející výpravě, že se musí otáčet, aby stihla odjezd autobusu. „Nikdy, vrchol hory pokoříme,“ volali slintajíce po kamenité královně okolí. A tak pan Jura čekal na sjíždění serpentin o hodinu déle, což ale nikomu nevadilo. Po dvaceti kilometrové túře s převýšením přes tisíc metrů jsme se pořádně nadlábli norské marmelády a zpáteční cestu jsme poslouchali veselé příhody severských bohů, které paní Soňa prokládala i vlastním smíchem. Po příjezdu jsem si sedl na drobnou verandu chatky a pozoroval výhled na další zalesněné kopce a skalnaté hory. Drobný problém jsem zjistil hned vzápětí, kdy se mi vysmál můj spolužák Ondra. Zjistil, že mám na kalhotách mezi nohama dírku, proto jsem se briskně začal shánět po jehle a nějaké té niti. Nakonec mi ji zapůjčil spolucestovatel Tomáš Kurtin, jemuž děkuji. Tak jsem zašíval. Toť byl krásně strávený úterní večer.

Ve středu ráno jsme opět nasedli to autobusu a plni očekávání čekali, co přijde. Pan Tonda tentokráte navedl řidiče do pohoří Jotunheimen, které je rovněž součástí stejnojmenného národního parku. Tato norská túra do „Domova obrů“ láká řadu lidí a mohu potvrdit, že je krásná především pro neustálé změny krajiny. Nejprve jsme stoupali po vyšlapané cestičce lemované drobnými vodopády vzhůru, abychom se dostali na hřeben Bessegenu. Půdní obal země nás pomalu opouštěl a už se mi zdálo, že jsou všude jen kameny. U velké sněhové plochy nás pan Antonín, který se ve větru podobal severským vikingům, zastavil a řekl, abychom si udělali závody ve sjezdu na pláštěnkách. Mně to tedy vůbec nejelo, ale pan Blabla svištěl dolů takovou rychlostí, že mu na hlavě vlál nejeden vlas. Další část norské národní procházky pokračovala k výhledu na dvě jezera s odlišnou barvou vody. Po levici jsme měli možnost vidět jezero Gjende. To je napájeno řadou ledovcových řek, které vymíláním sedimentů utvoří krásně nazelenalou barvu vody. Zatímco jezero po naší pravici, Bessvatnet, tmavě modrou barvou připomíná klasické zabarvení vody ve vodních nádrží. Turistům, kteří dojdou až nakonec tohoto pohoří, se tak naskýtá širý rozhled nad dvěma jezery, která dělí čtyři sta výškových metrů, ale také výhled na nejvyšší norské vrcholky Jotunheimenu pokrytého nekonečným sněhem a ledem. Možná se ptáte, jak se v takové pustině dá orientovat. Právě díky norskému turistickému značení v podobě červeného T, které je zpravidla na výrazné v zemi upevněné haldě kamení = trolík. Kousek opodál nám pak pan Antonín dal na výběr: „Kdo se do Norska chce v budoucnu vrátit, nechť si postaví trolík. Kdo ne, ať ho rozkope bosou nohou.“ Cesta zpět byla už i pro mě náročná, a to z toho důvodu, že se neustále musíte dívat pod nohy na to kamení, abyste zapříčinili vymknutí kotníku. Měl jsem zkrátka přešutrovanou náladu. Tento nezdar mi spravil pohled na ledové kry jezera Bessvatnet, ve kterém si páru odvážlivců dokonce smočilo nohy. Největším odvážlivcem byl student třetího ročníku Jiří Macháň, který si dokonce smočil část kůže pokrývající velký sval hýžďový. Ale jak sám říkal, pro fotku v sedě na ledové kře uprostřed norské tundry stojí za to mít i mokrou p*del. Krok míjí další krok a my sestupujeme podél nádherných vodopádů řeky Bessy přes malý lesík až k našemu přepravníku. Po příjezdu jsem si uvědomil, jak nepraktické je rozdělení do chatek. Slečny vedené doma k úklidu a pořádku jsou na jedné chatce, zatímco chlapci cepováni bez větších výsledků jsou na chatce druhé. To bylo vidět i v našem příbytku, ve kterém už díky nepořádku nebylo k hnutí. Sám pan průvodce nám klukům doporučoval, že buď holky máme uplatit a ony nám rády pomohou nebo holt jednou za život pouklízíme chatku sami. Tak jsem bouchnul do stolu a řekl: „Každá koruna dobrá, já to tu uklidím.“ Dal jsem si tedy kapučíno z prášku, pětiminutový pohled na hory a vzhůru na úklid. Toť pěkně strávený středeční večer.

Ve čtvrtek už nás ďábelské plány pana Tondy s průvodkyní Soňou nezatáhly na sáhodlouhé túry. Zatímco v Česku se jezdí přes pole, louky, lesy, v Norsku nás pan Jura vezl přes tundry, hory, jezera. A tak jsme se vyvezli nad město Lom, kde se opět nacházela kouzelná tundrovitá krajina lišejníků zahrnutá do mlhy a kouzelných ledovcových jezírek. Zde docházejí slova, neboť krása této krajiny ani nelze přesně vystihnout. Kráčím vždy jednou nohou sněhem, druhou lišejníky a musím fotit. Z neznámých důvodů se mi neustále do fotek míchá slečna v růžové bundě z naší výpravy. Dokonce mě napomenula, proč jí fotím. No toto! „Já fotím krajinu,“ odpovídám. Copak ale lze býti v takovémto ráji na někoho naštvaný? Přátelé, nelze. Zkrátka to nejde. Kdybyste to viděli, padli byste jako já do sněhu dělajíce posledního norského andělíčka. Sjíždíme do městečka Lom, kde si zájemci prohlíží typický norský dřevěný kostelíček. Norové mají většinu historických staveb ze dřeva, což se mi jako milovníkovi tohoto materiálu tuze líbí. Krásný dojem udělal i anglický výklad paní průvodkyně kostelíkem, který svižně a s lehkostí překládal Tomáš Táborský. Klobouk dolů za takovou znalost anglických slovíček norské výslovnosti. Dostali jsme rozchod a já si koupil za poslední norské koruny kapučíno a chléb. Koukal jsem na hory, vzpomínal na tundru a říkal si, že kdybych se stal někdy režisérem, natočím tu výpravnou pohádku Král tunder. Poté nás všechny nabrali řidiči do pojízdné krabice a hurá zpátky do kempu. Je poněkud zajímavé, kolik neumytého nádobí jsme při závěrečném úklidu našli na chatce. Výborně, já jsem tady ten, kdo má uklízet! Co teď? Sám to všechno neunesu. Moje maminka mi vždycky říká: „Nevíš si rady, tak se pos*r.“ A tak jsem jako správný český kutil vyložil mé věci z kufru, naložil do něj špinavé nádobí a pomalým krokem jej za sebou táhl do umývárny. Tam jsem vše umyl a dovezl to zpět. To víte, že jo. Já se s tím tak budu tahat! Po veškerém úklidu chatek a sbalení všech věcí do kufru, který jsem musel čistit od zbytků ze špinavého nádobí, jsme objevili společenskou místnost, do které jsme si zalezli a hráli karty. Já byl tedy spíš pozorovatel, neboť na první pohled jednoduché a primitivní karetní hry neovládám a byl jsem příliš utahaný z tahání nádobí na jistě nepřesné vysvětlování pravidel mých spolucestovatelů. Sbaleno, teď už na kutě, a ve čtyři ráno, odjezd!

Pátek už byl dosti hektický, neboť po brzkém vstávání následovala dospávání a po cestě Norskem návštěva hlavního města Osla. Nejprve nám páni řidiči zastavili u parku Frogner, ve kterém jsou sochy představující různé typy lidských vztahů a vlastností. Nejznámější sochou ze všech je drobná socha „naštvaného chlapečka“, kterého pan průvodce Tonda označil za parchanta. Po rychlém projití parku nás autobus zavezl na poloostrov Bygdøy, který je proslulý svými muzei. Navštívili jsme muzeum starých vikingských lodí a muzeum lodi Fram, díky níž se uskutečnily polární výpravy – jak Nansenova výprava na severní, tak známější Amundsenova na jižní pól. Po zajímavém prožitku v ledové komoře či simulátoru tíhy tři sta kilového zavazadla a prozkoumání každého koutu muzea polárních výprav jsme se přesunuli drobnou loďkou do centra města Osla. Společně jsme si prohlédli radnici i operu ve tvaru ledové kry. Poté jsme dostali rozchod, který řada z nás využila k nákupu, odpočinku a dýchání atmosféry norské metropole. Já osobně jsem jako fanoušek železnice navštívil norské hlavní nádraží, abych si užil šílený hluk cestujících všemožných národností. No tedy, kdo by to byl řekl, že tak vyrovnaná země s krásnou přírodou, může mít tak neosobní a globalizované hlavní město. Je to zkrátka tak, a nic s tím nezmůže ani papuchalk. Po společném setkání se všemi členy zájezdu nás už čekalo nalodění se na noční trajekt plující po vodách Oslofjordu a průlivu Skagerrak. I přesto, že jsme si mohli užívat klidu svých kajut a pohodlných lůžek, by jen blázen zůstával na tak veselé lodi zavřený na svém území. Velké množství možností společenského vyžití se otevíralo nám, chudým českým studentům. Největší lákadlo pro většinu z nás se nakonec stalo karaoke, kde jsme se marně dožadovali hitů Karla Gotta, ale i přesto jsme si pár písniček střihli. Zpěvem vynikaly hlavně paní Šustková s Adélkou Šefranou, skvělou atmosféru pak vyburcovával Kryštof Kantor. A tak jsme společensky znaveni usínali s pocitem houpání, který zažíváme nejeden páteční večer. Tentokráte za to ale mohlo moře.

Sobotní ráno jsme vystřelili z kajut jako šípy z luků, abychom se mohli vrátit do námi oblíbeného autobusu. Houpavá cesta skrz Jutský poloostrov nám moc neubíhala, a tak se nám to rozhodli zpříjemnit Soňa s Tondou dvěma zastávkami. První byla nedaleko dánského města Aalborg – jednalo se o tajemné vikingské pohřebiště. Druhá byla zastávka vyňata dokonce ze seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – šlo o runové kameny a kostelík ve vesničce Jelling. Příliš aktivních smyslů už nám ale nezbývalo, tak jsme se s řidiči Jiřím a Mojmírem, pedagogy panem Blablou a paní Šustkovou a průvodci Tondou a Soňou, vrhli v ústrety naší vlasti. Z Dánska do Německa, z Německa poněkud skákavým hraničním přechodem do Polska. Okolo čtvrt na tři nedělního rána jsme překročili před Bohumínem hranice České republiky. Potleskem jsme se rozloučili se všemi účastníky i organizátory této geografické exkurze. Věřím, že každý z nás byl unavený, ale vnitřně nabitý zážitky a ryzí norskou energií.

Erda Zabrucký, 3. B