Šli jsme po stopách Čechů, kteří zde roku 1823 emigrovali za lepším životem. Magyrla, tehdejší dřevopodnikatel a nájemce místních lesů, přilákal české obyvatelstvo na přidělení vlastní půdy, osvobození od vojenské služby, roboty a daní. Svých slibů však nedodržel a Češi tak byli na vlastní žádost přijati do svazku vojenských pohraničníků 13. rumunsko-banátského pohraničního pluku.

Na cestě nás doprovázeli dva zkušení průvodci – Antonín Mikulenka, profesionální průvodce, jež v Banátu 1,5 roku žil a Soňa Patočková, kterou tato oblast natolik očarovala, že se tam stále ráda vrací.

První den po příjezdu jsme měli na programu projížďku nejvyšší vysokohorskou železnicí v celé Evropě. Jakmile jsme vyrazili, okouzlila nás krása místních hor. Cestou vlakem jsme si jako správní hrdí Češi zpívali naše chytlavé lidové písně. Velice se nám líbilo, že se k našemu zpěvu přidalo i gymnázium z Uherského Brodu. Naše lidovky se rozléhaly do širého okolí a než jsme se vzpamatovali, naše projížďka skončila.

Následovala návštěva vesnice Svatá Helena, kde jsme měli zamluvený nocleh. Přespávali jsme u rodin. Byla to jedinečná možnost zeptat se místních lidí, jak se jim v Rumunsku žije. Již podle unaveného výrazu naší paní domácí jsme usoudili, že pobývat v Banátu musí být velká dřina. Neustálé starání se o dobytek, jež představuje veškerou stravu, starání se o pole, bez jehož plodů by nenakrmili ani hospodářskou zvěř a velký strach ze sucha, které strašilo nějakou tu chvíli místní oblast. Přes veškeré tyto starosti zde lidé byli velice štědří a milí.

Večer jsme navštívili místní základní školu. Bylo překvapivé zjistit, že se v Banátu naše krásná čeština i nadále vyučuje, ale pouze na prvním stupni. Do stupně druhého skočí místní děti do tajemna rumunského jazyka. Není to však tak strašlivé, jak se na první pohled může zdát. Rodiče s dětmi mluví jak česky, tak rumunsky.

Po prohlídce jsme se odebrali na kopec. Čekalo nás něco výjimečného. Slunce se stahovalo za obzor hor a opíralo se o hladinu silného Dunaje. K tomu nás doprovázely paprsky štěstí a radost z krásně prožitého dne. Ptáci nám zpívali líbeznou píseň, při které se nám otevíraly možnosti dalších dnů.

Ráno nás vzbudila půvabná vůně domácího sýra s čerstvým chlebem. Při pohledu na paní domácí se nám vykouzlil úsměv na tváři. V myšlenkách se nám vybavila skutečnost, že chudí lidé jsou mnohdy štědřejší, než lidé oplývající majetkem. Velice dobře jsme si na místních specialitách pochutnali. Již nás čekalo pouze rozloučení s místním dobytkem – dvěma prasátky, krávou, dvěma psy, třemi kočkami a nespočtem slepic.

Naše cesta nás vedla do další české vesničky – Gernik. Putovali jsme místní přírodou a užívali si teplého větru vanoucího z jihu. Byli jsme velice zaujati místní faunou i florou. Velice nás upoutaly místní byliny. Rostliny jako máta, meduňka, či mateřídouška v nás zrodily myšlenku vytvořit mojito. Ne však takové, jaké jej znáte z Česka, ale nápoj, kde se prolínala chuť máty a meduňky a o kyselost se postarala mateřídouška.

Cestou jsme měli možnost navštívit jeskyni Turecká díra. Jednalo se o krasový útvar s rozlehlým dómem, kterým protékal potok. Je opředena mnoha legendami. V jeskyni je údajně ukryt poklad, který Turci zakopali těsně před tím, než je Rakušané vyhnali z oblasti. Ovšem naše pátrání po pokladu nebylo úspěšné. Při hledání jsme, vybaveni čelovkama, vypadali jako krtci. Nakonec jsme si užili dar místní ozvěny.

Než jsme stačili pohltit majestátnost místní stezky, ocitli jsme se v Gerniku. Čekala na nás večeře, plný talíř vajíček, masa, dokonce i sýr se zde opět ocitl. Po naplnění našich příjemně vyhladovělých žaludků si zájemci mohli vyzkoušet dojení krávy. Instrukce nám říkala stařenka z dědiny. Velice jí to šlo. Avšak přišla řada na nás. Ačkoliv jsem se snažil sebevíce, kráva mléko nedala, zatímco dcerkám z našeho gymnázia se velice dařilo mléko z krávy dostat. Mohli jsme být hrdí, s jakými šikovnými děvčaty na škole studujeme.

Po dojení jsme se odebrali do místní hospody. Popíjeli jsme malinovku, nápoj červeně obarvený a vonící po místních darech přírody. Najednou jsme uslyšeli povědomý zvuk. Tóny se rozléhaly z vedlejší místnosti, jež byla vybavena tanečním parketem. Díky známostem pana průvodce jsme měli možnost si na veselé tóny harmoniky výborně zatancovat. Hrály nám známé lidovky z plesů. Tancovali jsme jedna báseň. Bohužel každá krásná chvíle končí a my jsme se museli odebrat ke spánku.

Ráno, když zakokrhal kohout, jsme se vzbudili na snídani. Plně obložený talíř v nás vyvolal chuť pokračovat do další vesnice. V pořadí byla již poslední vesnička Rovensko. Mnozí ji považují za „Bohu nejbližší“, protože se nachází tak vysoko, že jsme museli poprosit pana Jardu o vyvezení věcí pomocí koňského povozu. Cestou jsme za doprovodu pana Zelího navštívili vodní mlýnky a zkoušeli, jak semlít kukuřici na mamaligu. Vyšla nám pozoruhodná mouka, za niž by se v kterémkoliv supermarketu nemuseli stydět. Po této zkušenosti jsme měli jednu z posledních možností se ještě ponořit do tajemna místní přírody. Paní Soňa nás varovala před hady, kteří obývají společně s Čechy tuto oblast. Naštěstí se nám tito krásní plazi vyhnuli. Již jsme spřádali plány, že bychom hada chytili a darovali panu Grohovi do biologické laboratoře.

Cesta ubíhala a na horizontu se tyčily domečky. Vyskočil na nás cíl naší cesty. Příjemně unavení jsme povečeřeli a pan průvodce nás svolal na ochutnávku jahod. Byly sladké, rudé a cítili jsme z nich sílu místního slunce. Po degustaci těchto plodů jsme se odebrali ke spánku. Bylo legrační sledovat, jak všichni byli krásně unavení. Sotva jsme ulehli, všem se zavřely jejich víčka a byl čas se těšit na další den. Bohužel to nebyl takový den, jako ty ostatní, končil smutně – odjezdem.

Neodradila nás však myšlenka, že odjíždíme. Naplňovala nás radost, že v této kráse můžeme prožít ještě skoro celý den. Čekala nás ještě plavba po Dunaji na motorových člunech do Kazaňských soutěsek ke skále Baba Caia. Jednalo se o osamocenou skálu čnící z vod Dunaje v blízkosti obce Coronini. Legenda vypráví, že Turecký správce Moldovy nechal ve skále vysadit jednu ze svých sedmi manželek Zuleiku. Zuleika chtěla od sultána utéct s maďarským šlechticem. Žena se měla na nepřístupné skále „káti ze svých hříchů“. Její milenec ji však zachránil a krutému manželovi se pomstil – smrtelně jej zranil a oznámil mu, že Zuleika žije a je křesťankou.

Cestou domů nás provázela zastávka Orient Expressu. Jednalo se o mimořádný architektonický kousek. Stavba se pyšnila krásnou výzdobou a uvnitř panovala krásná akustika.

Poslední věc, kterou jsme stihli v Rumunsku zachytit, bylo město Temešvár. Čekala tu na nás prohlídka historického centra. Šla odtud cítit svoboda. Město se stalo symbolem v revoluci proti komunistickému režimu. Komunismus zde nedělal dobro, stejně jako tomu bylo u nás. Revoluce zde vše otočila k dobrému. Nyní je Rumunsko hrdé na členství v Evropské unii, a na každém úřadě vlaje společně s vlajkou Rumunska i vlajka Evropské unie. Dokonce zde mají zákon, že pokusí-li se někdo o zavedení komunistické strany do parlamentu, je označen za zločince a hrozí mu trest odnětí svobody.

Plní zážitků jsme se vydali domů a vzpomínali na dobrotu a štědrost lidí, kteří se o nás po celou dobu starali.

Ondřej Pospíšil, 2. B