První ročník filmového festivalu Valašské Meziříčí

Původní koncept našeho Bažanťáku se zaměřoval především na nového ředitele gymnázia. Celé vystoupení mělo být pojato jako jeho inspekce po škole. Bohužel se nám tuhle myšlenku nepodařilo více rozvést, a protože jsme již měli vymyšleno několik filmových scének, rozhodli jsme se uspořádat historicky první filmový festival ve Valašském Meziříčí. Od toho se odvíjela i veškerá příprava, cílem bylo navodit atmosféru skutečného filmového festivalu. K tomu dobře posloužily učitelské plakáty, kde byli učitelé vyobrazeni na plakátu, který s nimi určitým způsobem souvisel. Za tím účelem jsme dokonce objednali zelené plátno neboli greenscreen, které se v současnosti ve filmech hojně využívá.

První a zároveň úvodní scénka, kterou jsme natáčeli, bylo představení třídy. Oproti minulým ročníkům jsme se rozhodli pojmout to „trochu velkolepěji“, aby to nebyl pouze půlminutový sketch. Koncepcí této scénky byly příjezdy motorovými vozidly, k jejichž řízení již všichni získali oprávnění. Šlo o poměrně složitou logistickou operaci, v jeden moment se na úzké příjezdové cestě ke gymnáziu manipulovalo se sedmi auty a dvěmi motorkami. V polovině natáčení se navíc někdo cizí potřeboval dostat ke gymnáziu s vlastním automobilem, takže jsme museli všichni vycouvat a později zase najet na stejné pozice. Z pohledu diváka bylo nejzajímavější natáčení závěrečné scény. Nápad byl skvělý, ale problém byl s realizací. Potřebovali jsme sehnat něco, co by věrně napodobilo cigaretový kouř. Na to zareagoval Dominik: „Dejte mi dvacet minut!“ a zmizel ve městě. A skutečně, za dvacet minut stál vedle auta a v hrníčku míchal nejrůznější prášky a chemikálie. Na vzniklou směs jsme pohlíželi s pochybnostmi, nicméně jsme se rozhodli dát tomu šanci. Klapka, kamera, akce! Zapálení směsi a nastartování auta. Ve vteřině byl interiér auta plný kouře a oba aktéři v něm ujeli asi tři metry, než se začali dusit a museli prostor auta opustit. První pokus se tedy nezdařil, každopádně jsme ověřili, že podomácku vyrobená dýmovnice skutečně funguje. Napodruhé už jsme věděli, co od toho můžeme očekávat a oba protagonisté zvládli svou úlohu s klidem a přesností profesionálů.

V pořadí druhá scénka byla vytvořena v duchu varování prvním ročníkům, že ve špinavé obuvi nemají na chodbách školy co dělat. Její protagonistou byl sám pan školník Petr Masář. Ačkoliv se oscarový film Schindlerův seznam drží v první pětce nejlepších filmů dle ČSFD, většina lidí nepostřehla spojitost mezi našim snímkem a „balkonovou scénou“ Stevena Spielberga.

Současně vznikla adaptace na seriál Teorie velkého třesku, ve které si zahráli naši tři fyzici. Smyslem scénky bylo ukázat, že nezáleží, zda se na písemce objeví kompaktifikace časoprostoru o dvaceti sedmi dimenzích nebo kladky a jednoduché stroje, na známkách jednotlivých studentů se to neprojeví, neboť ve čtvrťáku už stejně všichni všechno zapomněli.

Další dvojicí scének, které vznikaly současně, byly Evoluce studenta a Zázračná terárka Páji Groha. První z nich popisovala proměnu studenta napříč ročníky. V druhé jste mohli vidět typické zástupce fauny, obývající přístavbu a šlo o adaptaci na projekt BBC Zázračná planeta.

Nejkratší dobu se natáčela (a dle mého osobního názoru nejlepší scénkou Bažanťáku byla) Facebooková konverzace mezi profesory. Do posledního detailu byly vystiženy charakterové rysy každého z nich. Co komentář, to perla. Natáčení bylo uskutečněno programem pro záznam dění na monitoru počítače. Všem učitelům se vytvořily „falešné“ profily na sociální síti Facebook a každý jeden z nich ovládal student, který se řídil scénářem a ve správnou chvíli napsal daný komentář.

A dostáváme se k finále večera, k tanci kluků a holek a s tím souvisejícím snímkem Borat. Zaměřil bych se především na tanec kluků. Zajímavé je, že první vznikl tanec, film k němu byl až doprovodný program. Celý koncept byl několikrát přepracovaný. V původním tanci měli tančit čtyři kluci v mankini plavkách (známé jako boratky) a další čtyři oblečení a nalíčení jako ženy. Šlo o párový tanec. Od toho se ovšem upustilo. Druhá verze byla, že bude sedm Boratů a Natálie (což je ve filmu jeho sestra, o tom později). Ale nakonec jsme šli do boratek všichni. Vzhledem k neposkvrnění mravní čistoty mladších studentů jsme přepracovali choreografii tak, abychom se v plavkách na jevišti objevili jen na nezbytně nutnou dobu. První část tance tvořil typický kazašský folklor, v druhé části jsme se přenesli do aktuálního trendu, kterým je tzv. twerk. Což je výhradně ženský tanec, tudíž se jednalo o komickou vložku. A v poslední části přišly na řadu tolik očekávané mankini plavky. A teď k samotnému snímku. Byl to spontánní nápad, jak vysvětlit nošení mankini plavek během tance. V podstatě jde o přepracování úvodní scény světoznámého filmu Borat a jejího zasazení do kontextu valašského gymnázia. Místo do Spojených států Borat cestuje do Prahy. A právě tam vznikla druhá polovina filmu, což v plánu původně vůbec nebylo. Borat se měl akorát v plavkách vyfotit na Václavském náměstí pod koněm, z čehož měl vzniknout plakát k filmu. Již po několika vteřinách pózování na sebe strhl pozornost několika desítek nejblíže stojících lidí, kteří si ho okamžitě začali fotit a natáčet na mobilní telefony. Upoutal pozornost rovněž skupinky opodál stojících mužů. Bylo jich asi pět a měli kamery a mikrofony.  Hned se k nám vydali a ptali se nás, zda si myslíme, že je náš kamarád hrdina. Na to jsme odvětili, že ne, ale i tak to chce mít kuráž, objevit se v takovém oděvu na nejrušnějším náměstí hlavního města. Neznámí muži si nás natočili a při odchodu nám stroze sdělili, že jsou z České televize a interview s námi budou vysílat. Natáčení každé scény v pražském metru mělo identický průběh, byla to třicetisekundová operace. V prvních pěti se Borat vysvlékl do plavek, dalších dvacet jsme natáčeli, poté se opět pět sekund oblékal, načež jsme utíkali pryč.

Živé scénky vznikaly až na poslední chvíli, i tak se v nich jednotliví profesoři spatřili. Rovněž moderátorská dvojice místy improvizovala, to ale jejich výkonu neubralo, ba naopak. Mnoho hlášek, které ten večer zazněly, bylo naprosto spontánních a myslím, že dopředu by je nikdo nevymyslel.

Na závěr jsme se písničkou rozloučili s naší paní profesorkou Markétkou Heřmanovou, se kterou se sice ještě nějakou dobu budeme na škole vídat, ale už teď nám velice chybí. Děkujeme, že jste to s námi těch šest let vydržela!

Po technické stránce vše proběhlo tak jak mělo, k žádné vážné komplikaci nedošlo. A soudě podle reakce publika můžu konstatovat, že se jim první ročník filmového festivalu ve Valašském Meziříčí pevně vryl do paměti.

Děkuji všem, kdo jakkoliv festivalu přispěl, což přes původní obavy byla nakonec opravdu celá třída.

Kompletní záznam bude již brzy k spatření na youtube!

Šimon Skurka, 6. E