Ptáte se jistě, co mě v mém věku ještě může tak dokonale vykolejit. Pokud Vás to zajímá, máte pevné nervy a nevíte, co s časem, zatajte dech a čtěte dál.

Nešlo v podstatě o nic, co by se nedalo už dávno očekávat, ale přesto jsem šel toho dne do školy s pocitem, o němž si myslím, že by ho měl pan profesor Zachrdla, kdyby mu celá třída odevzdala práci se správně vytvořeným matematickým modelem Sluneční soustavy. Tak ani já jsem nemohl uvěřit, že noční můra celých generací těch studentů gymnázia, u kterých pouhá zmínka o předmětu tělesná výchova vyvolává emoční neklid přerůstající v otevřenou agresi a tonoucí v bezbřehé apatii se stala pravdou.

Ano, skutečně se nemýlíte, byl to den, kdy bylo ukončeno 154 let čekání učitelů tělocviku na školní hřiště. Nikdo už nevěřil, že by mohlo být jednou dokončeno, ba dokonce když se už začalo stavět, nepřipouštěl jsem si ani já přes své lehce depresivní ladění, že by jednou mohlo být doopravdy tady. A vidíte noční děs, který mě v mých adolescentních snech pravidelně budíval ze snů, se naplnil.

Nemluvme ale o mě, já už maturitu mám, a tak tam nemusím. Mé sociální cítění nedovoluje, abych pustil ze zřetele ty z žáků, kteří se bojí ukázat doma vysvědčení, protože se na něm vedle obligátních trojek z matematiky a z fyziky drze zubí slůvko „dobře“ i u předmětu tělesná výchova. Věru, ne každý dostane do vínku lásku ke sportu. Srdce mladého muže nebo ženy, kteří jsou každý týden konfrontováni s tím, že vždycky doběhnou poslední, že nikdy nevstřelí gól, nebo snad maximálně do vlastní brány, že při hodu granátem učitel při jejich pokusu volá na spolužáky zoufale: „K zemi!“ a myslí to dočista vážně, nebo že při plavání končí rozplavbu, když už se ostatní dávno převlékají v šatně a návdavkem má na celý týden bohatě překročený pitný režim, nadmíru strádá tím, že jeho či její život představuje dokonalé zhroucení Tyršova snu.

My všichni, kdo jsme se takto nesportovně narodili a dostali jsme se stejně na gymnázium, jsme zmíněných 154 let alespoň jako poklad předávali z generace na generaci nepatrnou útěchu, která spočívala v tom, že než se dovlečeme s výrazem štvaných křečků na hřiště, které je někde na opačném konci města, ubereme z hodiny alespoň 5 minut. Už když těsně po pádu komunismu naše nadšení z nové životní etapy zkalilo dokončení tělocvičny, byl to šok, ale já jsem se sobecky utěšoval, že už stejně jdu na vysokou a že těm mladým, kteří přijdou po mně, pořád ještě zbývá to hřiště.

Ale to v pátek 13. skončilo. Mezi sportovci, kteří se přišli s novým přírůstkem školního inventáře pozdravit, jsem se paradoxně jako Máchův tón zborcené harfy ocitnul i já. Při pohledu na dav nadšených hostů, mezi nimiž figurovali pan hejtman Radim Holiš, paní radní Zlínského kraje pro školství Jindra Mikuláštíková, místostarosta města Petr Nachtmann a náš pan ředitel Mojmír Zetek, jsem tiše vzpomínal, jak jsem v prváku na gymnáziu navštívil svoji paní doktorku, aby mi napsala uvolnění z tělesné výchovy kvůli chronické bolesti kolen. No, nezabralo to. Když mě pak pan ředitel poprosil, abych o novém hřišti a o jeho slavnostním otevření napsal článek, pochopil jsem, co znamená být rozerván jako romantický hrdina.

Tak milí sportovci, pokud jste dočetli až sem, přeji Vám, abyste si na novém hřišti užili hodně radosti z pohybu; prý to je nějaký pocit, který máte, když sportujete a já vám ho přeji, ačkoliv si ho neumím představit. Také přeji všem, aby si na novém hřišti neuhnali žádný úraz a aby na něm prožívali samá vítězství. A také bych ještě chtěl napsat, že ho budu mít také rád, protože je přece naše.

Váš Ludvík Indrák