Je 10. září ráno, sedím ve vlaku se svou třídou a společně se vydáváme na Horní Bečvu na náš „adapťák“. Po pár minutách cesty je mi jasné, že si následující dva dny užijeme. „Vystupujem, děcka!“ haleká náš pan třídní Zachrdla.

Jsme na Horní Bečvě. Překřikujeme se. „Jedničky! Kdo je pětka?“ Po chvíli se nám podaří rozdělit se do rozlosovaných skupin po šesti a vyrážíme plnit úkoly. Pobíháme po Horní Bečvě, sháníme požadované informace a po jejich získání se vydáváme na cestu vzhůru na vlastní pěst. Každá skupinka zvlášť hledá trasu na mapě a pak kolem druhé odpoledne všichni šťastně dorazíme k vytčenému cíli – na kopec Martiňák. Odtamtud se vydáváme na chatu Mečová. Tam po zbytek odpoledne hrajeme hry. Večer strávíme u táboráku, zpíváme a hřejeme se.

Následujícího dne nám vedoucí skupinky zaváže oči šátkem a dovede na snídani. Po snídani poslepu jdeme – opět poslepu – do lesa. Poslepu překonáváme překážky, plazíme se bahnem… Lesem zní pokyny jako: “Pozor, skrč se! Stůj!“, ale občas se rozléhá i smích. Po vysilujícím dopoledni se přihrneme na oběd – už s rozvázanýma očima. A pak už chatu i Horní Bečvu opouštíme.

Náš seznamovací pobyt mimo školu se neminul cíle. Myslíte si to také?

Markéta Zvonková 1. B