Naše dobrodružství začalo srazem na vlakovém nádraží, kde kupodivu nebyl nikdo opožděn. V pořádku jsme dorazili do Nových Mlýnů, kde jsme obdrželi oznámení, že tady nikde není obchod. Dvou malých kluků jsme se zeptali na cestu, došli do kempu, ubytovali se a zábava mohla začít.

Po chvilce strávené volejbalem se malá výprava pod vedením paní Heřmanové a pana Zachrdly vypravila hledat přehradu – na to, jak byla velká, moc dobře najít nešla. U přehrady jsme samozřejmě musely zkusit jaká je voda a jak už to tak bývá, neplánované plány jsou nejlepší, takže jsme se šly ihned koupat. Musím uznat, že to byla pecka. Večer jsme zapálili oheň, zazpívali jsme si písničky, opekli jsme špekáčky a šlo se spát.

Příští den v 9:00 hod. se vyšlo na 24 km procházku. Procházkovali jsme kolem přehrady, na zříceninu Děvičky, pak lesem, loukou, lesem, polem, a pořád dokola. Velká změna byla, když jsme procházkovali na skálu. Poté už se konečně blížil jak konec cesty, tak konec většiny z nás. Když jsme se všichni v pořádku vrátili z procházky, historie se opakovala a znova jsme seděli u ohně a zpívali. Na západ slunce se většina třídy šla projít k přehradě, kde proběhlo zase koupání. Když oheň vyhasl a někteří šli spát, ostatní měli mnoho možností, co dělat. Někdo šel na noční procházku po kempu, někdo znovu zapálil oheň a někdo si šel povídat na parkoviště o zrychlení, zákonu zachování energie a jestli je vesmír nekonečný nebo ne. Když jsme se dohodli, že fyzika je všude, uchození jsme se dostali do postelí.

Poslední den výpravy nás čekalo už jen 10 km do Mikulova. Tam jsme nasedli na autobus, pak na vlak a dojeli, s malými ztrátami, které byly však povoleny, zpět do Valmezu.

Mluvím za celou třídu, když napíšu, že jsme si exkurzi maximálně užili a moc děkujeme za skvělý doprovod paní Heřmanové a panu Zachrdlovi.

Justýna Mikulenková, 2. A