Přišlo září a náš dlouho očekávaný nástup na gymnázium. A taky se blížil adapťák. Bylo nám řečeno, že na náš adaptační kurz nevyrazíme hned – ale až 8. září. A tak poté, co jsme si odchodili pár dnů, seznámili se s gymplem a učiteli, jsme se ve fyzice se dozvěděli, že všechno je relativní, a v zeměpise, že nejlepší orientací je jít za nosem, jsme se směle rozjeli na náš adapťák do Štramberku.  Doprovod nám dělali náš pan třídní J. Holomek a pan D. Krejčíř.

Sešli jsme se na vlakovém nádraží ve Valmezu, kde někteří nadšenci byli už dlouho před domluveným časem. Nastala doba našeho odjezdu, my nastoupili do vlaku – a zabrali ho skoro celý. Naši spolucestující z nás museli mít radost! A tak jsme jeli…  No a za chvíli jsme byli na místě. Z nádraží jsme si po krátkém rozchodu a nákupu většího množství špekáčků (i v krámě z nás museli mít radost) dali pěší túru až do Rekreačního areálu U Kateřiny, kde jsme byli ubytovaní.

Po příchodu jsme si rozebrali chatky a šli se zabydlet. Poté jsme se vydali do kuchyně na oběd. A ten byl vynikající! Po odpoledním klidu, kdy jsme se skvěle pobavili, nastal čas na nějaké ty seznamovací hry. Později jsme věty typu: „Řekni nám svoje jméno a svého koníčka!“ nemohli vystát. Takže jsme si zahráli takové ty typické hry jako je třeba „deka“. Dost jsme se u nich nasmáli. Po hrách bylo nějaké to osobní volno, další jídlo…Také jsme napsali dopis svému budoucímu já, který si přečteme až na maturitním večírku. Někteří litovali toho, co tam napsali už pár minut po odevzdání.  A navečer se založil oheň a začaly se opékat špekáčky (zájemci měli i hermelín!). U ohně nás dokonce jedna z našich spolužaček počastovala přednáškou o svém rodném městě – Kelči. Například jsme se dozvěděli, že kelečské doutníky byly i na Titaniku! Jak pak poznamenala jiná spolužačka, z Kelče bychom mohli maturovat.

Poté, co jsme se dost nasmáli u táboráku, jsme se odebrali do chatek. Někteří z nás byli dost unavení, jiní vůbec. Nakonec jsme však v našich prostorných chatkách (některé popsané delikátními vzkazy) usnuli všichni.

Druhý den jsme vstávali dle našeho názoru brzy. Ale aby byl den zajímavější, po ranní hygieně a snídani jsme si zahráli další hru, která už naštěstí nebyla na seznamování, ale spíš na paměť, což pro některé z nás nebylo moc komfortní. No a po této humorné hře se začalo balit, uklízet chatky a nakonec jsme se po obědě vydali pěšky zpátky do Štramberku, kde jsme dostali rozchod. Vyrazili jsme pro uši, nezbytnou kávu a rozhlédnout se ze Štramberské Trúby. A pak zase na vlak. I zpáteční cestu jsme si užili.                                                                                                                         

Na tento dokonalý adapťák budeme ještě dlouho vzpomínat!

Všem zúčastněným moc děkujeme!

Markéta Sačková