Přeji každému, kdo otevře tento dokument, veselý, krásný a sluncem zalitý den.

Přestože je doba hektická a produktivní člověk nemá v mozku prostor na žádné zbytečnosti, možná si ještě řada z Vás vzpomene, že na 10. září 2021 připadnul den „D“, spojený s výročním výjezdem žáků a zaměstnanců našeho gymnázia do staroslavné Kroměříže. A protože jako vysloužilý dějepisář vím, jak křehké jsou informace, které písemně nezaznamená žádný dobový účastník, přemohl jsem vrozenou lenost, zaujal jsem místo před obrazovkou svého zamilovaného počítače a začal jsem sepisovat toto svědectví. Po nocích budu snít, že ho jednoho dne objeví nějaký archeolog na disku mého počítače, který bude vykopán spolu se zbytky našeho dnes tak pyšně vypadajícího ústavu třeba při předvýzkumu před stavbou vesmírné stanice, která vznikne tam kde se teď učíme, aby rakety CK Valaška a CK Vsacan Tour mohly snadněji vozit dovolenkáře na týdenní pobyty na Marsu, Venuši, nebo ještě někam dál. A jsem si jistý, že až ten tým archeologů publikuje moji skromnou zprávu, fotky pana Novosáda a také ty Vaše, bude to prostě pecka, na níž nejeden vědec postaví svoji dizertaci!

Volba dopravního prostředku byla jasná, protože prostě máme tradici. Už v pradávných letech, kdy naši staří a moudří předkové rozjímali, jak důstojně slavit kulatá výročí založení našeho gymnázia, rozhodli se předznamenat ekologickou budoucnost školy, ve které se v dalších desetiletích měly objevit nádoby na tříděný odpad, a dokonce i kompost s chovem kalifornských žížal, které umí vyrobit hnojivo budoucnosti i z kávové sedliny. V oněch památných letech se tedy tehdejší organizátoři se zrakem upřeným do budoucnosti rozhodli oslavit zmiňovaná kulatá výročí rozséváním moudrosti do úrodných mozků studentů poutí tím nejekologičtějším hromadným dopravním prostředkem, tedy vlakem. Protože však už tehdy byli na gymnáziu i historikové, nenastoupili tehdejší účastníci oslav do jen tak nějakého vlaku, ale do vlaku parního. Všichni tak mohli prožít nádherný pocit ze splynutí minulosti, současnosti a budoucnosti, které se navenek projevovalo směsicí vůní síry, benzínu přírodního vzduchu.

Po tomto historicko-filozofickém úvodu bych rád vzpomenul na ty, kteří se naší cesty už nemohli zúčastnit, tedy na Matěje a Kocura. Tyto dvě parní lokomotivy, které nás doprovázely na předešlých historických ekojízdách u příležitosti kulatých výročí růžového ústavu už zestárly a byly ubytovány v domech s pečovatelskou službou pro parní důchodce. Pokud byste je chtěli navštívit, což by se nepochybně patřilo, najdete Matěje, přítele dětí i dospělých, v Železničním muzeu v Lužné u Rakovníka a rošťáka Kocura, jehož veselý hvizd rozehnal spolehlivě každé stádo dobytka, chroupající bezstarostně píci podél trati, v Železničním muzeu v Olomouci.

Protože každý velký čin v lidských dějinách naráží na celou řadu sociálně-kulturních překážek (vzpomeňme třeba jen, co všechno museli podstoupit průkopníci letectví a kosmonautiky), je jasné že ani organizace našeho bujarého výjezdu nemohla proběhnout hladce. První pokusy o objednání vlaku proběhly už koncem zimy 2021. Termín byl stanoven na 10. června, byla podepsána smlouva a v Karviné začal nábor nových horníků, aby se do té doby z útrob země mohlo vyrvat dostatečné množství černého zlata (pro mladší ročníky uvádím, že se tím myslí uhlí). Ale Covid 19 hlásící se rovněž o své místo na slunci všechno zvrátil. A tak jsme si desátého místo výletu užívali plnými doušky maturity. Ne že by to bylo lepší nebo horší, všude je něco, ale byla to první změna. Dalším termínem, na který bylo vše připraveno, se stalo 23. září. Tento termín jsme nakonec museli na poslední chvíli odříci, protože kolidoval s přípravami na Akademii. Začal krutý souboj s časem, aby se vůbec mohl najít další vhodný den, a ještě připravit jízdní řád. Naše naděje se upnuly k 10. září.

Ale podařilo se.  Asi týden před odjezdem náš dvakrát přeložený výlet posvětila svým rozhodnutím i Správa železniční a dopravní cesty a my jsme mohli s lehkou hlavou rychle zorganizovat program v Kroměříži a prohledat půdy, jestli na nich nezůstaly nějaké staré hadříky. I ti nejpřísnější profesoři gymnázia z úcty k parnímu stroji vyměkli a zorganizovali společnou spanilou jízdu do půjčovny kostýmů ve Valašské Bystřici, kde po jejich nájezdu zbyly jen holé zdi. Sice jsem si bolestně uvědomil, že všichni herci si s sebou táhnou břemeno mentální anorexie, ale nakonec jsem i já vypátral oblek, který jsem s jistými obtížemi přece jen nějak zapnul. A na to, že jsem byl vážně štramák, mám asi tak 400 svědků.

A v pátek ráno to konečně začalo. Kolem školy se dala přímo krájet atmosféra dob dávno minulých. Mezi žáky se snažili nenápadně vmísit novináři, kteří tušili, že další podobná šance na reportáž hodnou Pulitzerovy ceny se v jejich životě už nemusí naskytnout. Za rohem hlídkovali strážníci městské policie v plné zbroji, začali se sjíždět první (a také poslední) dva zahraniční hosté. Prostě bomba. A ten průvod na nádraží; kdo ho nezažil, neví, jak chutná život. Pro nás učitele bylo krásné vidět ten zástup žáků, kteří si říkali: „Ještě štěstí, že jsem se tolik učil(a) a můžu teď být na gymplu a jít s ostatními na nádraží.“ A všichni rodiče, kteří nás cestou spatřili, teď budou své ratolesti držet nad knihami, aby je k nám jednou mohli přihlásit.

Po tomto triumfálním průvodu jsme dorazili k nádraží, kde už v plné parádě čekal náš skvěle připravený vlak. V čele byla zapřažena mašinka Tulák, jejíž veselá černá barva laškovně sváděla k projížďce. Jako módní doplněk se do světa z její přídě na svět koketně usmívala obří rudá hvězda, nejběžnější smajlík padesátých až osmdesátých let. Vagóny byly historické, ale i tak disponovaly nadčasovými toaletami bez vody, aby nezvětšovaly hrozbu světového sucha. Pro nás cestující v nich byly nachystány sedačky, jejichž duchovní tvůrce je nechal vyhotovit z měkkého dřeva, abychom si neotlačili sedací partie, což by hrozilo, kdyby sedačky byly třeba z dubu.

Když se nám podařilo spořádaně po třídách nastoupit, mohli dát průvodčí pokyn k odjezdu. A mašinka nezklamala. S lehkostí vážky uvedla celý ocelový kolos do pohybu. Jedinou zastávku jsme si dopřáli v Bystřici pod Hostýnem, kde hasičský vůz doplnil žíznivému stroji vodu. Zdůrazňuji, že nešlo o nic neekologického, protože tu jsme přece ušetřili ve splachovadlech na toaletách (viz výše). Toalety byly i na nádraží. Ocenil jsem, že jsou za poplatek, protože jsem tento přístupový systém hned další pondělí použil v semináři z IT při vysvětlování principu regulárních jazyků a konečného automatu (pokud Vás to, milí žáci, zajímá hlouběji, hlaste se v příštích letech do zmíněného semináře, kde celou problematiku budu znovu podrobně osvětlovat). Zkrátka nepřišli ani milovníci hudby, protože v posledním voze řízně vyhrávala cimbálovka prostonárodní písně, které si mnozí rádi zazpívali, ale i při nich zatančili.

Rovněž Kroměřížské intermezzo bylo prostě půvabné. Čestnou salvou (kterou jsme si ostatně zasloužili) nás přivítali tamní ostrostřelci, vedení našim milým kolegou. Naši fotografové si nenechali ujít atraktivní příležitost na získání skvělého záběru a nahnali nás všechny k trati, abychom se k sobě přitiskli a vytvořili snadnější cíl pro jejich proklatě nízko zavěšené fotoaparáty. Pak už jsme se vydali do víru velkoměsta, kde si každý mohl pod dohledem oblíbených pedagogů prohlédnout tu místní pamětihodnost, která ho zaujala. Podrobný popis toho, co se událo v jednotlivých skupinách, by mnohonásobně překročilo rozsah vymezený pro tento skromný spisek. Proto si dovolím poukázat pouze na dva drobné střípky z celé velkolepé mozaiky strhujících dobrodružství, která jsme ve městě prožili. Bouři nadšení a potlesku vyvolalo ještě na nádraží otáčení našeho Tuláka na ruční rampě. Jestli to chcete vidět, poproste paní Zetkovou nebo pana Dřímala, mají video! Obří pochvalu si pak zaslouží paní Drdová s paní Maňasovou, které jako zkušené kormidelnice dovedly bezpečně k cíli putování skupinu filmových nadšenců, kteří si zvolili návštěvu kilometry vzdáleného muzea filmových kuriozit.

Všechno ale jednou skončí, a tak i naše putování po krátkém osobním volnu a cestě vlakem za doprovodu akordeonu pana Husáka dospělo do svého cíle. Snad bude nač vzpomínat a snad tento článek za tisíc let objeví nějaký ten archeolog, který bude mrkat na drát, až zjistí, co všechno jsme na tom začátku 21. století dokázali.

Mgr. Ludvík Indrák