Paní Vlasta Suchá, absolventka našeho gymnázia, která se narodila 29. ledna roku 1921, nedávno oslavila sté narozeniny. Přání z gymnázia ji i její blízké velice potěšilo. A brzy se naskytla příležitost k delšímu telefonickému rozhovoru, v němž paní Suchá vypráví o svém životě především v době, kterou prožila jako maturantka a mladá absolventka naší školy.

Dobrý den, paní Suchá, přeji Vám ještě jednou všechno nejlepší k Vašemu obdivuhodnému jubileu. Ráda bych Vás jménem gymnázia moc pozdravila. Mohla byste našim studentům říct něco o sobě?

Vystudovala jsem gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Maturovala jsem ve čtyřicátém roce, to už byla válka. Takže pak jsem si našla zaměstnání ve Zlíně, protože jsem tam měla babičku a hodně dalších příbuzných. Rok jsem pracovala v Baťových závodech, kde se dělaly motory pro wehrmacht. Ale strávila jsem tam jenom jeden rok, protože jsem měla rodiče v Zašové a za války se tam špatně jezdilo, vlaky fungovaly čím dál hůř a třikrát jsem musela přesedat, takže mi otec našel místo v gumárnách v Zubří. Dělala jsem tam v kanceláři sekretářku šéfovi. Po válce jsem se pak vdala do Zlína a měla dvě dcery.

Kdy jste začala studovat na gymnáziu?

To bylo v roce 1932, když jsem měla 11 roků.

Které předměty Vás ve škole bavily?

Mně bavily hlavně jazyky. Já jsem dobře znala francouzštinu. Od kvinty (pátý z osmi ročníků pozn. azet) jsme měli francouzštinu, ta mě hrozně zajímala. Taky jsme si dopisovali s Francouzi. Bavila mě taky němčina, i té jsem se dost věnovala. Francouzštinu nás učila profesorka Zajíčková, později si vzala profesora Kodla, který nás učil matematiku. Říkali jsme jí „Madam“, hodně toho znala, jezdila na vzdělávací kurzy do Francie. Když vstoupila do třídy, mluvila už jenom francouzsky a hodně jsem se toho u ní naučila. Bohužel, po válce jsem pak už neměla možnost francouzštinu využít. Z jejího muže si kluci dělali legraci a všelicos mu vyváděli. Za těch osm let se v naší třídě hodně profesoři střídali. V jednotlivých předmětech to většinou bylo každý rok jinak. Měli jsme i latinu, ale to bylo dost nezáživné. O svých profesorech ale nemůžu říct, že bychom někoho vyloženě neměli rádi.

Jak vypadal běžný den na gymnáziu?

Do školy jsem ze Zašové jezdila vlakem, kde jsme měli speciální vagón nazvaný „školní mládež“. O čtvrt na osm jsme už byli ve škole, ale vyučování začínalo až v osm. My, přespolní, jsme proto měli vyhrazenou jednu třídu v přízemí, kde jsme čekali na první hodinu. (Dnešní třída 1. A za bytem pana školníka – pozn. azet). Vyučování končilo v jednu a odpoledne byly jenom nějaké nepovinné předměty, do kterých jsme se mohli přihlásit. Byla to například angličtina.

Třídu jsme mívali různě, některý rok v přízemí, někdy v patře. O přestávkách jsme se procházeli po chodbě a mohli jsme si taky koupit svačinu u školníka Strýčka. Byl to takový vysoký, šikovný chlap. Měl místnost, kde byl stůl a na něm byly domácky vyloženy rohlíky a čokoládky – prostě věci na svačinu. Na oběd jsme nechodili, protože škola končila docela brzy a po jedné hodině už jsme jeli domů.

Na gymnáziu existoval studentský vzdělávací kroužek. Pamatujete si na něj?

Ano, vzpomínám. Studenti byli na gymnáziu aktivní, ale když přišla válka, skončilo to, veřejné akce v takovém duchu jako před válkou už se moc nemohly konat. Výraznou osobností v tom kroužku byl Vladimír Vlček. Byl levicově orientovaný a literárně nadaný, organizoval různé studentské akce. Za války byl v Německu, chtěl se stát režisérem, ale moc se mu to nepovedlo. Chodil s mojí spolužačkou Zdeňkou Niliusovou, která se také věnovala psaní. Byla to veliká známost, ale nakonec se rozešli.

Podnikali jste jako třída i něco mimo školu?

Když přišli Němci, už se toho moc dělat nedalo.

V předmaturitním ročníku jste nastupovali do školy v září roku 1938. Pamatujte si na tu dobu a události kolem Mnichovské konference?

No, to pohraničí, to bylo strašné. Ono to už začínalo předtím, protože tam byly různé šarvátky, i mezi mladými. Třeba němečtí studenti chodili v bílých podkolenkách, byla to taková demonstrace německého smýšlení. A čeští studenti jim na ně lili inkoust. Nejhorší bylo, když Němci obsadili to pohraničí. Ale naši jim to potom oplatili. Bylo to všecko drastické.

Přišli na zdejší gymnázium také nějací studenti z pohraničí?

No rozhodně, z pohraničí k nám přišla celá třída. Původně byly v ročníku dvě třídy: A a B, ale pak přibyla celá nová třída C.

Jak jste s novými spolužáky vycházeli?

Přijali jsme je normálně, byli jsme s nimi kamarádi. Přišli třeba studenti z Nového Jičína. Pro nás to znamenalo, že náš ročník znovu rozdělili a já jsem pak byla v dívčí třídě.

Pamatujete si na příchod Němců do Valašského Meziříčí?

Samozřejmě, to si pamatuju, byla jsem tehdy na náměstí, kde bylo málo lidí, protože bylo škaredé březnové počasí a Němci přišli nečekaně. My jsme šli zrovna ze školy.

Jaký jste měla Vy a vaši spolužáci s gymnázia pocity? Báli jste se? Chápali jste, co se vlastně děje?

Báli, ale rozuměli jsme tomu, co se děje. Byli jsme informovaní. Uvědomovali jsme si, že asi bude válka, překvapení jsme nebyli.

Přestali jste chodit do školy?

Ne, škola normálně pokračovala, ale hned jsme začali přeškrtávat různé statě v dějepise. Museli jsme začerňovat to, co se Němcům nehodilo. Ty politické věci, které byly nakloněny Masarykovi a první republice. Dál jsme pak chodili do školy, ale všechno bylo orientováno proněmecky.

Pamatujete si na ředitele gymnázia Františka Nedbálka?

Ano, ten byl popraven. Byl to člověk, který na mě působil dobře. Nevyvyšoval se.

Zasáhla válka podobně krutě i do života některých studentů a absolventů, které jste z gymnázia znala? 

Ano, pamatuju si třeba Ivana Kolaříka, který byl o rok starší, takový šikovný a pěkný kluk a utekl z protektorátu, aby mohl bojovat proti Němcům a vrátil se jako výsadkář z Anglie. Na gymnáziu chodil s naší spolužačkou Miladou Hrušákovou. Byla to hezká holka, seděla v první lavici, taková noblesní, měla krásné vlasy, její otec byl vysoká šarže ve vojsku ve Valašském Meziříčí. To jsem tehdy pracovala ve Zlíně v Baťových závodech, jak už jsem říkala. Byla tam se mnou z Meziříčí i spolužačka Otilie Weberová, bylo nás tam víc mladých – maturantů i budoucích vysokoškoláků. Vstup do firmy vedl přes velkou bránu: když jsme jednou šly z práce, visela tam veliká fotografie Ivana Kolaříka. Šly jsme s kamarádkou Weberovou kolem, a když jsme to uviděly, byl to šok. Žádná z nás neřekla ani slovo o tom, že je to člověk, kterého známe gymnázia. Na plakátu s jeho fotografií byl nápis: „Kdo zná tohoto muže, odměna milion korun.“ Nacisté pak naneštěstí odhalili, kdo Ivanovi pomáhal, protože u něj našli potravinové lístky na jméno rodiny Hrušákovy. Pro rodinu Kolaříkových a Hrušákových to pak dopadlo hrozně, protože je Němci skoro všechny popravili. 

Milá paní Vlasto, je opravdu obdivuhodné, co všechno si ze studentských časů pamatujete. Moc Vám děkuji a těším se, že to nebude naše jediné setkání. Je něco, co byste ráda vzkázala dnešním studentům meziříčského gymnázia?

Myslím si, že vaše gymnázium má dlouhou tradici, vysokou prestiž a úroveň. A dobré vzdělání je v životě jedna z opravdu důležitých věcí.

Děkuji

Mgr. Alžběta Zetková