Ve čtvrtek 5. dubna se část studenstva naší školy vydala do Anglie. Sešli jsme se po východu slunce s nabalenými kufry, svačinami a rovněž s obvyklou starostí, co všechno jsme nechali doma. Čekal na nás dvoupatrový autobus a také dlouhá cesta, kterou musíte absolvovat, abyste se do státu s oficiálním názvem Spojené Království Velké Británie a Severního Irska dostali. Naštěstí cesta ubíhala velice rychle. Když docházely vtipy, přišel totiž na řadu zábavní portál, který byl zabudován v sedadle před vámi.

Uplynul den a přicházím na to, jak je složité v autobuse usnout. Dát hlavu na stranu? Nebo si sklopit sedadlo ještě více? Nic nezabírá, proto se střídavě probouzíte a hledáte tu správnou polohu. Definitivně každého z nás vzbudil líbezný hlas naší paní průvodkyně, která nám oznámila, že se nacházíme v Calais – čekala na nás celní kontrola! Ten pán se na mě ušklíbl, protože mu má rozespalá tvář nepřipomínala tu na cestovním dokladu. Každopádně nakonec nás všechny propustili a hurá na trajekt. Už obrovské rozměry lodi mě donutily přemýšlet, jak je možné, že takové monstrum dokáže plout. Ale obavy z toho, že se bude opakovat zkáza Titanicu, jsem nechal ve Francii. Obrovská loď vyplouvá a celá se začíná nepředvídatelně houpat. Na palubě pozorujeme ostatní pasažéry z jiných zemí a užíváme si kulturní rozmanitost, která tam panuje. Když najednou! Vidím ho, už vychází sluníčko a svými paprsky se dotýká britských břehů. Už tam budeme!

Naskákali jsme zpět do autobusu a opouštíme trajekt. První den v Anglii budeme věnovat hlavnímu městu – tedy Londýnu. Po náročné cestě jsme vystoupili na velkém parkovišti a směřovali k metru. Poprvé jsme se tak potkali s obyvateli Londýna, což je mišmaš všech etnik, které si jen dokážete představit. Jednoduše multikulturní město. Z podzemní rychlodráhy jsme se dostali poměrně rychle a teď je čas se adaptovat. Parky, paláce, náměstí, zkrátka všechny pamětihodnosti, které si jen dokážete představit. Chodil jsem s otevřenou pusou, kolik toho v Londýně nemají. Závěrem dne nás zavedli na tzv. Londýnské oko. Když máte trpělivost a vystojíte frontu, která se kroutí jako škrtič, máte možnost dostat se do výšky a mít celé město jako na dlani. Nohy už snad všechny účastníky výpravy upozorňovaly, že pro dnešek to stačí, takže jsme se těšili na naše hostitele. Vystoupil jsem z autobusu a připadal si jako Wintonovo dítě, které čeká na své nové rodiče.

Dny ubíhaly a my jsme viděli z Anglie čím dál tím více. Ať už velké křídové útesy, přímořské městečko Hastings, megalitickou stavbu Stonehenge, katedrálu v Salisbury, palác se zahradami Hampton Court Palace nebo také další části Londýna v čele s překrásnou katedrálou svatého Pavla. Ačkoliv fyzické vyčerpání po týdnu bylo znát, poznání nových míst vždy přináší dávku radosti. Když pak opouštíme Anglii a loučím se přes sklo autobusu s mými oblíbenými racky, každý je nabitý zážitky. A právě o tom to je!

Erik Zabrucký, 2.B