V pátek 4. 11. roku tohoto usedám spolu s logiky Radovanem Lvem (5. E), Víťou Zetkem (2. E) a Luckou Klečkovou (1. E) do autobusu směr Zlín, abychom se pokusili (tedy oni, já rozhodně ne) vybojovat co nejlepší výsledek v krajském kole letošní logické olympiády. Bára Machová v tom autobusu sedí už od Zašové, neboť bydlí v Zašové (když podotknu, že Bára je ze 4. E, může vzniknout dojem, že preferuji "éčkaře" – ale není tomu tak, prostě to letos takto vyšlo).

Majíce ve Zlíně dostatek času jsme v klidu – můžeme tam přijet klidně i s padesátiminutovým zpožděním. Jedeme asi 2 (slovem: dvě) minuty – a pak z té padesátiminutové rezervy prostojíme 45 minut na Vsetínské, zhruba tak někde u „hlucháku". Proč po celou tu dobu plynule projíždějí auta z protisměru, zatímco my se nehneme, mi zůstane utajeno. Proč se za přejezdem na Drážkách musí obnovovat asfalt, který byl prakticky bezvadný, rovněž nepochopím.

Ve Zlíně tak máme jen čtvrthoďku na to, abychom od autobusu došli na kopec k Fakultě informatiky UTB, kde se již léta krajská kola logické olympiády konají. Během běhu svahem vzhůru mně bliká červená kontrolka kyslíkového deficitu a já jen se smutkem vzpomínám, jak dobře jsem kdysi chodil do kopců; skutečnost, že se to pořádně projevovalo až ve výškách kolem 4000 m, jichž zlínské pahorky přece jen nedosahují, je mi aspoň jakousi útěchou. Ale tuto etapu dnešního závodu zvládáme se štítem.

Zanechávám mladé logiky jejich osudu a spouštím paralelní dějovou linku – musím dojet na známé zlínské gymnázium v Lesní čtvrti a tam vyzvednout cenu pro Radovana Lva, leží tam už od června – cena tedy, nikoliv Radek – ten právě spolu s dalšími žhaví mozkové závity v aule fakulty informatiky. Za co ta cena je? O tom tu už na jaře pár řádek bylo – za vítězství v krajském kole matematické olympiády kategorie B, což byl úspěch na naše poměry opravdu veliký, za posledních minimálně 35 let se to podařilo jen dvakrát.

Ráno jsem se telefonicky domluvil s p. Mgr. Simkovičem, který je na Lesní čtvrti zástupcem ředitele a k tomu se už léta stará o matematickou olympiádu středních škol ve Zlínském kraji. „Přijdete kolem dvanácté? To zrovna učím – ale nechte si mě zavolat z hodiny, rád vás uvidím...," rozloučil se se mnou ráno. V poklidu tedy stoupám z konečné trolejbusu ke gymnáziu; kdo to tam znáte, víte, že se musí prokličkovat svahem mezi rodinnými domky, v tom Zlíně mají snad všechno na kopci :-(.

A pak mě klídek rychle opustí: „Tam nikdo není, všichni jeli kamsi pryč!", sdělí mi paní na recepci (na Lesní čtvrti recepci opravdu mají, oni jsou přece jen větší „gympl" než náš Růžový ústav). Slovem „všichni" myslí ředitele, sekretářky – a asi i pana Simkoviče, za nímž jdu. A snad proto, že Gymnázium Lesní čtvrť je škola už moc velká, není mi schopna zjistit, kde by se můj člověk měl právě nacházet, kde a co učí (když to tak srovnám s naší kancelářičkou – tam vědí vše a hned a s úsměvem, to je aspoň servis!)

Dveře ředitelny a přilehlé kanceláře jsou opravdu uzamčeny nedobytně. V zoufalství se vrhám na studenta kráčejícího liduprázdnou chodbou. Hoch (od pohledu chytrý) vytáhne mobil (od pohledu chytrý) a z „bakalářů" mi bleskově zjistí, že pan Simkovič právě učí dvouhodinovku v místnosti 4112. Rozvrh na dveřích dotyčné učebny potvrdí, že hoch měl pravdu. Má to jen drobnou vadu – v místnosti není vůbec nikdo. Běžící počítač na stole je jediné, co vydává aspoň nějaký zvuk – kromě mého srdce ovšem, to opět přepíná na vyšší frekvenci, ač zrovna do žádného kopce nefuním. Trolejbus, který musím stihnout, abych byl včas zpět u své soutěžící mládeže, odjíždí zpod kopečka za deset minut.

Koncovku by nevymysleli ani v Hollywoodu – v jediné kanceláři, jejíž dveře jsou pootevřené, sedí paní, které zrovna z recepce volali, že jakýsi podivný chlápek shání Simkoviče – a ona zrovna panu Simkovičovi telefonuje, „she is calling", řekli by možná přítomně průběhově ti, kdo umí anglicky.

O tři minuty později už mezi těmi rodinnými domky s Radkovou cenou v batohu pajdám k trolejáku a vracím se za svými logiky, zrovna když soutěž končí.

Tím končí druhá dějová linka, vraťme se k té první. Poté, co se všichni sejdeme, shodneme se, že na vyhlášení výsledků asi nemá cenu čekat – na stupně vítězů tu jsou jistě jiní „kanóni" a výsledky se dozvíme z internetu. Jen co pořídím skupinové foto a vyrážíme dolů k autobusu, špitne Lucka, že organizátoři prý už do auly přinesli jakýsi papír s výsledky aspoň mladší kategorie. „Tak počkejte, já se tam skočím podívat," pronese pedagogický doprovod a vracím se do budovy.

„Je tu problém... – máme stříbro!", sdělím o dvě minuty později čekající mládeži, řádek „2. Vít Zetek" ve výsledkové listině je jednoznačný. Takže počkáme ještě na vyhlášení a Víťovi mohutně tleskáme!

A jak je to s tou Poslaneckou sněmovnou z nadpisu? Celostátní finále olympiády proběhne v pondělí 28. 11. 2022 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR v Praze a Víťa, ač věkem ještě nějaký čas nevolitelný, tam aspoň na půlden opravdu usedne :-). A my mu samozřejmě budeme držet palce.

Dodejme ještě, že další tři naši soutěžící sice z krajského kola letos nepostoupili, ale ani oni nedopadli špatně, Radovan 11., Bára 28., Lucčino pořadí neznáme. Přitom v každé z obou kategorií ve Zlínském kraji soutěžilo 1500 - 1600 účastníků!

Děkuji jim, jakož i všem dalším našim studentům, kteří se letos soutěže zúčastnili, a doufám, že to příště udělají zase!

Povzpomínal a vlastnoklávesně nadatloval Pavel Novosád

(Autor zdůrazňuje, že všechny osoby, místa a dopravní prostředky uvedené v textu jsou skutečné a jména nejsou pozměněná.)