Ačkoli už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy opustil chodby našeho růžového ústavu, dostal jsem ještě jednou možnost rozšířit tento web amatérským článkem přehnané délky. Před necelým půlrokem jsem se účastnil celostátního kola Fyzikální olympiády a při finálním vyhlášení k nám, jak už tomu bývá, mluvila spousta lidí. Většina z nich, jak už tomu také bývá, nesdělila nic zvlášť zajímavého, ovšem potom přišel jeden pán s nabídkou velkorysých rozměrů. Nabídl nám týdenní exkurzi do Spojeného ústavu jaderných výzkumů v ruské Dubně. Platilo to pro všechny vítěze krajských kol a celostátního kola. Zbystřil jsem. V tom pán přihodil pomyslnou třešničku na nazdobený dort. „Všechny náklady spojené s cestou a pobytem v Rusku vám budou hrazeny.“ V mžiku jsem přepočítal, jak hodnotnou odměnu jsem to právě dostal za léta bláznivého čmárání rovnic na papír. Jídlo a pití zadarmo jsem přijal vždycky a rád, ale tohle stálo o několik úrovní výš.

Mělo se jet na konci června, a tak jsem se postupně začal připravovat. Bylo třeba vyřídit vízum, pas a další věci. Občas mě zaskočil nějaký ten problém. Kdo má čekat, že ruské vízovém centrum bude mít na ruský státní svátek zavřeno? Dobrá… Možná jsem nějaké tušení mít mohl. Úkol zkontrolovat si na vízu údaje psané azbukou mě taky poněkud zaskočil. Jsem snad nějaký Champollion, abych luštil ty jejich hieroglyfy?

Nakonec jsem se všemi přípravami prokousal a byl zde den odjezdu (a následného odletu). Sebral jsem svou tašku s věcmi a vydal se na cestu do Prahy. Tam jsem se dopravil na letiště. Do odletu zbývala ještě spousta času, ale pomalu jsem se začal poohlížet po někom, kdo vypadá jako fyzik. Asi ve tři hodiny jsme se měli všichni sejít s panem Ivanem Šteklem, organizátorem celé akce. Bloumal jsem letištěm a zahlédl známou tvář. Byla to paní Maňásková, organizátorka Fyzikální olympiády z Uherského Hradiště. Přidal jsem se k ní s tím, že by mohla vědět, kde je sraz. Během dlouhého čekání na ostatní jsem si jí postěžoval, jak strašně blbě se k nim do Hradiště jede, načež mě ujistila, že to ještě bylo v pohodě, ale že teď bude mít některé spoje Arriva, a to teprve budou lidi váhat, jestli nemají raději jet na kole. Časem jsme se potkali s ostatními účastníky cesty a vydali se k odbavení. Letadlem jsem nikdy neletěl a neměl jsem tušení, jak hladce to proběhne. Jediné, co jsem znal, byl seznam zakázaných věcí v zavazadle a ten se tvářil tak, že projít kontrolou bez problému je nadlidský úkol. Ulevilo se mi, když mě po projití všech detektorů neoznačili za teroristu i přesto, že jsem propašoval holicí pěnu. Cestu letadlem jsem si užil. Měl jsem výhled z okýnka, chutný kuřecí sendvič a všechno to bylo zadarmo. Zanedlouho jsme už stáli na Moskevském letišti a čekali jsme na naše zavazadla. Mladí fyzikové, kteří se dopoledne ve vlaku částečně naučili azbuku, se teď pokoušeli luštit okolní nápisy. Já jsem ve vlaku spal, a tak jsem si teď dvakrát nezaluštil, ale aspoň jsem byl vyspaný. Když jsme dostali zavazadla, tak nás ruský pán v obleku odvedl k autobusu a ten nás zavezl k hotelu. Tam jsme si měli rozdělit dvoulůžkové pokoje. Nikoho jsem moc neznal, a tak jsem šel na pokoj s klučinou, který taky nikoho moc neznal. Ještě jsme dostali snídaňový balíček na další den. Snídaňový balíček byl ale jen krycí název. Ve skutečnosti to byla zásoba sušenek minimálně na další tři dny. Musím říct, že víc nadšený jsem byl rozhodně z obálky obsahující 7000 rublů, která přišla potom. Vzali jsme si své věci a šli se ubytovat. Procházeli jsme chodbou a všechno tam vypadalo tak… rusky. Připadalo mi to jako ze starého filmu. Vešli jsme do našeho pokoje a nebyl to žádný luxus, ale ani nic hrozného. Jak jsme si všimli, tak na jednu věc si Rusové potrpí, a to jsou lustry. I kdyby se celý pokoj měl rozpadat, tak zdobený lustr prostě musí být. Hned po lustru jsem si všiml telefonu vedle postele, který už zřejmě něco zažil. Nevěděl jsem, jestli toho mrzáka s vyrvanými tlačítky litovat, anebo podezřívat z odposlechu. No, nechal jsem telefon telefonem, osprchoval se a šel spát.

Další den nás ještě nečekala žádná fyzika. Měli jsme jej strávit prohlídkou Moskvy. V autobuse jsme dospali, co jsme nestihli v noci, a brzy jsme stáli na parkovišti, odkud jsme si to namířili do moskevského metra. Potřebovali jsme jízdenky. Čekali jsme, že nám je pan Štekl obstará, ale on se chtěl pobavit nad tím, jak si ji od té výhradně rusky mluvící prodavačky vyptáme sami. Čas od času nemám chuť jednat ani s českou prodavačkou, natož s ruskou. Po přehlídce lingvistických schopností všech přítomných jsme se svezli metrem a vydali se na procházku Moskvou. Viděli jsme různé památky a další věci. Hlavně teda spoustu soch. Na ty si zřejmě Rusové potrpí stejně jako na lustry. Byli jsme se podívat v Kremlu a do místních chrámů. Byli jsme také u Lomonosovovy univerzity a jeli jsme lanovkou. Nakonec jsme došli do dlouhé ulice, kde byl na každých dvou metrech obchod se suvenýry. Neodolal jsem a koupil jsem si matrjošku a pár čokolád. Večer jsme se vrátili zpátky do Dubny a ještě šli do obchodu nakoupit jídlo a pití. Jediné, co nám hotel zajišťoval, byly totiž snídaně. Sebral jsem džus a vodu, která měla tu nejvíc ruskou etiketu, jakou si dokážete představit. (Ne, nebyla to vodka.) Hledání normálního chleba jsem brzo vzdal s tím, že sušenek je přece ještě dost. Slušný prodavač na mě promluvil rusky. Chvíli jsem na něj zmateně čuměl a pak zjistil, že si asi nepokecáme. Později jsem zjistil, že mi jen nabízel tašku.

Druhý den už mělo začít to, proč jsme přijeli - exkurze do spojeného ústavu jaderných výzkumů. Nejdříve jsme ještě zavítali do malého vědeckého muzea, kde nás přivítal ředitel místního univerzitního centra dohlížející na naši exkurzi. Následně nám ještě ukázali místnost plnou fyzikálních hraček. To byla velká sranda. Když jsme opustili muzeum, tak už jsme si to konečně namířili k výzkumnému ústavu. Na bráně jsme opět museli projít detektorem kovu. Tolika kontrolami jako za tenhle týden jsem neprošel za celý život. Poslušně jsem hlídajícímu vojákovi ukázal, že moje svačina není pokus o atentát, a byl jsem s ostatními vpuštěn do areálu výzkumného ústavu. Na první přednášce nás přivítal mladší pán. Když promluvil, tak jsem s radostí zjistil, že konečně někomu rozumím. Byla to slovenština. Tento pán strká v zimě do Bajkalu detektory, které chytají neutrina, takové částice, co se chytají fakt blbě, a když se nudí, tak v těch mínus dvaceti hraje fotbal. Další přednášku měl Rus, který však uměl dobře anglicky, takže nebyl problém. Ten nám ukázal fotonásobiče a scintilátory. No nebudu vysvětlovat, co to je, ale pěkně to blikalo. Ještě tam pak měli místnost odstíněnou od magnetického pole. Taky působivé… Následoval oběd v místní menze. Naložil jsem si kuřecí řízek, džus a divnou ruskou zelňačku s olivami. Paní, které se mělo zaplatit, vypadala, jako by měla chuť někomu vrazit. Když jsem na ní vytáhl pětitisícovku, tak už opravdu měla chuť někomu vrazit. Byl jsem to já. Začala rusky hulákat a rozhazovat rukama, takže jsem jen čekal, kdy se jí můj džus připlete do cesty a moje košile tak ztratí na čistotě. Nakonec mě založil klučina, který měl drobné, a paní se uklidnila. Teď nás čekala přednáška o místním jaderném reaktoru, který vyrábí neutrony potřebné pro experimenty. Usadili jsme se a přišel další Slovák. Sdělil nám, že by rád prezentoval, ale že neví, jak zapnout obrazovku pro prezentaci. To se dalo pochopit, ale potom dodal, že v celé budově není nikdo, kdo by to uměl. Nevím, kde se vzala obrazovka s tak ďábelsky složitou obsluhou, ale právě to ta černá hranatá věc nandala celému baráku špičkových vědců. Nakonec se však našel hrdina, který záhadu obrazovky rozluštil, a ta se rozzářila v celém svém nádherném rozlišení. Se spánkem jsem ze začátku bojoval statečně, ale přece jen bylo po obědě, a tak jsem nakonec podlehl. Po tom, co jsme mrkli do budovy reaktoru, jsme šli na přednášku o biologii. Tu vedla mladá Slovenka, která svůj čas trávila ozařováním myšek a následným studiem jejich chování. Strčí je do bazénku a čeká, jestli je napadne vylézt na můstek. Když je to nenapadne, tak už radiace udělala své. Moralisti a ochránci zvířat teď můžou začít nadávat. Večer jsem se svým spolubydlícím zašel do supermarketu. Uvědomil jsem si, že pitím vody a jezením sušenek těch zbylých 5000 rublů neutratím, a tak jsem si na večeři koupil parmezán a nejdražší pomerančový džus. „Bohatí studenti západu…“ pomyslela si jistě prodavačka, když mi nabízela tašku. Tentokrát už jsem nebyl zaskočen a tašku zkušeně odmítl.

Další den nás čekala hlavně praxe. Nejdříve jsme ale měli úvodní přednášku, kterou vedl takový zvláštní starý Rus. Byl takový nižší, silnější, plešatý, jedno oko měl víc přivřené než druhé a opíral se o hůl. Prostě vypadal jako kmotr nějaké mafie z postapokalyptického filmu. Jo a jmenoval se Yuri. Přestože mluvil dost pomalu, tak anglicky uměl dobře, byl evidentně dost chytrý, a jak jsme později zjistili, byl i celkem hodný. Sdělil nám, že se budeme učit pracovat s osciloskopy. Těm z nás, kteří byli před rokem na celostátním kole, hlavou prolétly vzpomínky na experimentální úlohu s osciloskopem. Ten ďábelský přístroj nás tehdy všechny okradl o drahocenné body. Teď jsme k němu ale dostali delší instrukce než jednostránkový manuál. Rozdělili jsme se na tři skupiny a každá měla jednoho člověka, který nám vše vysvětlil. Po displeji přístroje běhaly vlny tvořené generátorem a my jsme zanedlouho dokonce celkem věděli, co děláme. Přišel čas oběda. Napodruhé už jsem si prozíravě nachystal drobné. Nabídka jídel byla ten den dosti záhadná. Ze čtyř jsem dokázal rozeznat jen jedno a jídelníček psaný azbukou mi v identifikaci taky nepomohl. No sáhl jsem po jediném jídle, které jsem poznal a šel jsem zaplatit. Tentokrát už bez většího problému. Pohled včerejší paní mě znovu vyděsil, a tak jsem zbaběle zaplatil u druhé pokladny. Po obědě jsme se šli mrknout na místní superpočítače a pak se vrátili na praxe. Teď jsme měli za úkol detekovat miony. To jsou takové částice, které by vůbec neměly doletět na zem, ale díky relativistickým jevům sem doletí. Vše nám bylo opět vysvětleno, takže nebyl problém. Večer jsem se zase rozšoupl v supermarketu a šel spát.

Ve středu jsme se šli podívat na cyklotron. To je ta věc na urychlování částic. Během exkurze za námi dokonce na chvíli přišel pan Jurij Oganesjan, podle kterého je pojmenován nejtěžší známý prvek. Po obědě jsme zase šli na praktické cvičení. Opět jsme byli rozděleni do skupin. Skupinu, ve které jsem byl, měli dva mladí zaměstnanci institutu učit měřit gama záření. Problém byl v tom, že jejich anglická slovní zásoba byla děravější než ementál, a tak se celkem trápili, když se s námi měli domluvit. Nějak se jim podařilo nám vysvětlit, jak se zachází s potřebným softwarem a na co se v grafech máme zaměřit, a pak už nám jen dávali různé zářiče a my jsme je strkali před detektor a zkoumali data. Po čase jednoho kluka zaujal graf z měření cesia, který vypadal jinak, než se čekalo, a tak jsme zabředli do úvah o tom, proč tak vypadá. Začaly se čmárat rovnice na papír, začalo se debatovat už jen výhradně v češtině a naši dohlížitelé už spíš jen přihlíželi. Jeden pak nadhodil, že už je čas, abychom se přesunuli k dalšímu bodu programu, ale jeho námitka nepadla na úrodnou půdu. Po tom, co jsme si dostatečně pohráli s radioaktivními prvky a detektory, jsme laboratoř opustili. Dozor si oddychl, že to má za sebou. Po zbytek dne jsme měli volno a toho je třeba využít. Já, můj spolubydlící a ještě jeden z účastníků expedice jsme se domluvili, že bychom večer mohli navštívit nějaký ten dubenský podnik. Rublů bylo pořád nad míru. V sedm hodin jsme se tedy sešli před recepcí plni odhodlání objevovat, co večerní a případně i noční Dubna nabízí. Shodnou šťastných náhod jsme před recepcí potkali ještě jednoho Čecha, který byl zaměstnancem výzkumného ústavu a zrovna se chystal vyrazit někam na večeři. Nabídl, že nás může někam vzít, takže jsme nakonec měli i průvodce. Zavedl nás do jedné hospody, kde prý dělají dobré steaky. Tam jsme se usadili a pak nám vykládal o všem možném. Hlavně teda o své práci a o Rusku. Postěžoval si, co je v Rusku špatné, ale pak přiznal, že vodku a hořčici mají dobrou. Nejvíc mě překvapilo, když řekl, že jednou se ta nepříjemná paní z jídelny i zasmála. To jsem opravdu nečekal. Seděli jsme a vykládali, ovšem pak nám náš průvodce sdělil, že za chvíli půjde, protože má ještě navštívit kamarádku. Nekecal. Nešlo si nevšimnout, že mu kamarádka opravdu vytrvale posílala zprávy na telefon, které on vytrvale ignoroval. Představa, že bychom se s ruskou obsluhou měli dorozumívat sami, se nám dvakrát nelíbila. Nakonec jsme však nemuseli. Náš český přítel s námi zůstal až do pozdních hodin, zprávy dál ignoroval a když jsme s jeho pomocí zaplatili, tak se s námi vrátil rovnou na hotel. Kamarádka měla tentokrát smůlu.

Přišel poslední den exkurze. Ráno většina výpravy vypadala, že buď řešila rovnice příliš dlouho do noci, anebo se rozhodla objevovat noční Dubnu stejně jako my. Tentokrát jsme jeli do druhého areálu výzkumného centra. Dopoledne se opět věnovalo urychlovačům částic. Jak starému, tak i novému, který se teprve buduje. Začalo to působivou přednáškou a pak jsme se šli podívat do budovy s urychlovačem. Prováděl nás pán, který sice uměl anglicky, ale koktal. „Každý se občas zadrhne,“ říkáte si, ale tohle bylo něco jiného. Tenhle pán koktal jako automatická puška. No, občas jsme i něco pochytili. Když jsme se vraceli na oběd, tak něco proběhlo mezi stromy. Byl to pes. No čekal jsem, že tady uvidím leccos, ale že Rusům ve výzkumném ústavu pobíhají divocí psi, to jsem teda nečekal. Vsadím se, že tohle CERN nemá. Po poledni jsme se byli podívat do výrobny supravodivých magnetů pro urychlovač. Po magnetech nás zavedli k jedné budově a rozdělili na dvě skupiny. Moje skupina šla do budovy, konkrétně do malé místnosti vevnitř. Zde nám měl vykládat starší Rus, jehož angličtina… No… Ti hoši z předchozího dne proti němu ještě byli zkušení řečníci. Jestli jejich slovní zásoba byla děravá jak ementál, tak slovní zásoba tohoto pána už byla jen jedna velká díra. Zatímco se snažil povídat, tak si celá skupina lámala hlavu nad tím, o co jde a proč nás do té místnosti vlastně zavedli. Po čase to jazykové utrpení skončilo a šli jsme ven. To na nás náš přednášející zavolal, že má ještě jednu věc. Už nebyla síla. Prchli jsme, dokud to šlo. Po tomto zážitku už se exkurze blížila ke konci. Prošli jsme dvě poslední stanoviště a pak přišlo zakončení. Tam jsme dostali trička a potvrzení o účasti a jeli jsme zpátky k hotelu. Na konec pobytu nás čekala plavba po Volze. Měli jsme trošku problém to stihnout, ale nakonec jsme se nalodili. Bylo to hezké, ale byla kosa. Nějaký čas jsme strávili venku, ale pak jsme se šli schovat. Vevnitř už šlo na některých poznat, že válku se zimou vyhráli díky spojenectví s alkoholem. Když jsme připluli, tak jsme se šli vyspat na hotel, protože další den jsme kvůli odjezdu měli vstávat brzo.

Spánku bylo nakonec stejně málo a ráno bylo nemilosrdné. Vyhrabal jsem se z postele, naházel věci do tašky a vydal se k recepci. Odevzdali jsme klíče a dostali za to další snídaňový balíček. Personál hotelu místní samoobsluze znovu vykoupil všechny sušenky. Nakonec nás autobus odvezl na Moskevské letiště a bez větších problémů jsme doletěli domů.

Filip Koňařík, absolvent 2019